Letos jsme začaly neobvykle brzy, nenašly jsme totiž žádný prosincový víkendový termín, kdy bychom všechny měly čas se sejít.
Koncerty, zájezdy, hlídání vzdálených vnoučat, pracovní závazky… A letos ještě chybí ta jedna adventní neděle před „Ježíškem“…
Vzpomínaly jsme na pečení s dětmi, které už jsou dávno dospělé, s maminkou, která nám už bude páté Vánoce chybět. Pátraly jsme ve starých receptech po mamince i po babičkách. Letos jsme se totiž rozhodly, že po letech trochu pozměníme sortiment. Takže žádné linecké „7, 14, 21“ a „boleslavské“ medvědí tlapky, ani tradiční vanilkové rohlíčky a košíčky „Dáša“, ani roláda „od Dany“ a „školní esíčková“. Přidaly jsme nové, prý osvědčené, od příbuzných a od kamarádek. Terezčiny linecké koláčky a perníčky, co jsou hned měkké, a leckdy je musí před Štědrým dnem upéci znovu, protože její čtyři chlapi je rádi snídají, oříškové rohlíčky od Alenky, které se opravdu dobře zpracovávají a nedrolí se, utajené mandličky místo lískáčů a kávové „ledovky“ po pražské babičce s polevou jako na věnečky a lentilkou, ty kvůli dětské „chuťové“ vzpomínce.
Nezměnily jsme ale tradice. Mnoho káviček, jak by ne, pečeme v kuchyni kavárny, k obědu pravé české chlebíčky jako od Paukerta, voňavé dobré svařené víno a dobrá nálada. Pekly tři generace žen a děda praděda jako první ochutnával a chválil. Sice právě dnes trochu „vánočně“ nasněžilo, ale do koled se nám v listopadu ještě nechtělo, tak jsme si daly Bacha.
A ty nože? Už pár let pečeme v konvektomatu, kam se vejde pět plechů nad sebe. Je to velká horkovzdušná trouba, fouká tam ten horký vítr a od krajů nadzvedává pečící papír i s lehoučkými kousky cukroví. Tak jsme začaly pokládat na každý plech do krajů papírů čtyři příborové nože. Každý rok některá z nás po kratší době, kdy už se dalo cukroví tak tak udržet v ruce a přendat do krabiček, zapomněla, že kov akumuluje teplo nadlouho, a na ten nůž sáhla. A spálila se. Letos bylo pečení bez puchýře, prostě jsme si daly bacha!
