Ohleduprázdnost

Státní svátek, podvečerní koncert vokálního kvintetu na historickém náměstí, na dlažbě z „kočičích hlav“ stojí řady kovových sedaček, téměř všechna místa jsou obsazená, na křesílkách sedí dospělí i děti.

Blízko jeviště je tatínek s kočárkem a dvouletou holčičkou, dcerkou jedné ze sopranistek. Ta se prochází po kostkách, občas zamává mamince a táta dobře hlídá, aby se za ní nerozběhla. V zadní řadě je ještě jedna malá holčička, dcerka vedoucí souboru. Tu hlídá tatínek zvukař a pradědeček. 

Pod pódiem zbývá ještě pár volných židliček, které se postupně plní. Sedí tam paní fotografka, když zrovna nefotí, a blízcí někoho z účinkujících. Přichází maminka s dvěma dětmi, zeptá se, jestli to není rezervované, není, tak si tam sednou, poslouchají, chvílemi zpívají, tleskají.

Chvíli po začátku, už se zpívá, přichází další matka, má s sebou čtyři krásné holčičky, načančané, se zapletenými copánky. Moc jim to všem sluší. Maminka je blondýnka, přirozeně hezká, bez nalíčení, má modré kytičkové šaty a světlemodré náušnice. Šesti či sedmileté holčičky si sednou na zem, jednu písničku sledují, ale jejich pozornost má délku večerníčkové pohádky nebo krátkého youtubíčka. Pak přestanou koncert vnímat a hlasitě se baví, hádají, hrají nějakou hru, honí se před pódiem… Mladší děvčátko začne pobíhat hned a vydává různě hlasité zvuky. Nejmladší holčičku chová matka v náruči. Stoupne si před první řadu a začne s ní tančit. Na benjamínka se usmívá, kouká na ni jako na obrázek, pusinkuje ji a hladí. Tančí a asi nevnímá, že přes ni spousta lidí nevidí na účinkující. Nebo to neřeší… Vůbec si nepřipouští, že hlasité projevy jejích děvčátek ruší asi stovku diváků, dokonce i odposlechy zpěváků. Zjevně si neuvědomuje, že by to mohlo někomu vadit… Ano, je na ně hezký pohled, to je pravda, děti jsou roztomilost sama, možná někde jinde by to bylo fajn. Je spousta míst a akcí, které jsou hlavně pro děti. Matka přestává tančit, nakojí svou dceru, pustí ji k ostatním a natáčí si holčičky, jak běhají pod pódiem. Rozhodně je nijak neomezuje. Jako by tam ani žádný koncert neprobíhal a všichni se sem přišli podívat, jak se baví její děti.

Podobné situace lze spatřit kdekoli jinde.

Lidé spořádaně tvoří frontu na autobusovém nádraží. Přijíždí bus a přichází poslední cestující (mladík, stařík, našinec, cizinec, muž, žena, to je jedno…). Jde rovnou dopředu, visí tam jízdní řád, mrkne se na tabuli, jako že neví, kdy mu to jede, a zůstává vpředu, na konec fronty se nevrací. Vstupuje do busu mezi prvními, pohodlně se usadí na jednom z mnoha volných sedadel a ponoří se do virtuálního světa na svém mobilu.

V (kterémkoli) dopravním prostředku mají skoro všichni v ruce mobil. Proto si přece nemohou všimnout, že všechna sedadla jsou plná a že ta babička (ten děda) s hůlkou, ta těhotná postává u tyče. Jo, mrknou na ně, ale oči rychle zaměří zpátky na mobil a dělají, že to nevidí…

Zvoní. Ze třídy vybíhá deváťák a letí jako o závod. Chce být první ve frontě u kiosku, aby mohl trávit co nejvíce zbylého času zasloužené přestávky jinak, než čekáním na koupi svačiny. Pochopitelné a vcelku rozumné. Jenže mu do cesty, sakra, vstupuje drobný prvňák. Musí ho oběhnout a při tom vrazí do páťáka, ten je bytelnější, tak ho jenom posune. Zařve sorry, je to vlastně kámoš, co mu někdy skoro dobrovolně dá nějakou „pětku“. Pak drbne loktem do učitelky, ani se neomluví, ta mu dá tak leda pětku. Doběhne až třetí, tak zařve na celou chodbu do …

Na lavičce sedí pár a jí pizzu. U lavičky je odpadkový koš. Není přeplněný. Pizza je snědena, zbyla jen krabice a v ní okousané suché okraje. Kam s ní? Pod lavičku.

Na zastávce je kromě tabule s jízdním řádem také odpadkový koš, také není plný. Zato za drátěným plotem se válí plechovky od piva, coly i energy nápojů, kelímky od kávy a papírové krabičky „iqosky“.

Na dvorku stojí kontejner na směsný odpad a hnědá bio „popelnice“. Pár kroků odtud jsou barevné kontejnery na plast, papír a sklo. Je pravda, že kontejner na elektroodpad a sběrný box na oblečení je asi pět minut daleko… Přichází pán (paní) s obrovskou taškou.  Obaly všeho druhu, noviny, zbytky ovoce a zeleniny, obnošené oblečení, plastové láhve, torzo lampičky, prostě all in one. Šup s tím do šedého kontejneru.

Ráno vás každý den vzbudí stopy kouře ve vzduchu, které otevřeným oknem proniknou až do vaší ložnice. Sousedi ráno kouří na balkóně.

Jdete po ulici a proti vám běží pes. Jen vás očichá, nebo na vás skočí. Majitel mávne rukou a sdělí vám, že se nemáte bát, že Blesk je hodnej a nic nedělá.

Vycházíte z kina (z obchodu, bistra, z vlaku, prostě jste zamířili k exitu) a nedaří se vám to. Proti vám se valí dav lidí, kteří vás ven nepustí, protože strašně spěchají, aby už byli uvniř, aby někde byli jako první. Nikdo jim asi neřekl, že „nejdřív se chodí ven a potom dovnitř“, jak nás to učily babičky. A nebo možná i řekl…

Máte před domem zahrádku. Malou předzahrádečku. Zalévate kytičky, stříháte keříčky, kupujete sazeničky. Pro radost vaši i kolemjdoucích. A jednou ráno dojde k nechtěnému přihnojení. Objeví se tam psí…, no lejno (aby blog nesmazali). A nejen to, hlína je rozhrabaná přes celý chodník. Uklidíte, urovnáte, zametete. Za pár dní znovu. Tentokrát šel okolo jen malý psík. Uklidíte, urovnáte. Ale za týden zase ten velký, co dobře tráví. Dáte k záhonku cedulku napsanou s jemnocitem. Prosíme a tak… Nepomohlo to. Napíšete text větším písmem a ryzím jazykem. Zase nic. Soused vám poradí, abyste tam dali fotopast a foto poslali na úřad, že páníček zaplatí pokutu. Jenže jiný soused vás varuje. Co GDPR? Citlivá data? Narušení lidských a psích práv a identity? Abyste nakonec neplatili pokutu vy. Tak jak z toho ven?

Příště pozitivněji…