Za časů mého dětství se pilo, když byla žízeň. Ze studánky, z vodovodu... Nesmělo se pít studené, když jsme byli „uřícení“, abychom nedostali zápal plic, a „na třešně“.
Po lítání venku se ale studené pilo, taktéž i po třešních. O následné plicní chorobě jsem ve svém okolí nikdy neslyšela, třešňové potíže zakusili všichni, protože zákaz porušili každý rok.
Doma se pila „šťáva“. To se do hrnku nebo do nerozbitné skleničky „duritky“ nalil „sirup“ a doplnil vodou. Kupovaný sirup byla nejčastěji Zahradní nebo Lesní směs, později Ovocit. V litrové skleněné láhvi, kolem níž v létě kroužilo množství vos. Do hrdla se zastrkávala jakási trubička, která regulovala množství lité tekutiny. Jaký byl v nápoji obsah ovocné složky, už asi nezjistíme, tehdy se složení ještě nemuselo uvádět. Možná by nás překvapilo, že „éček“ nebylo zdaleka tolik jako v některých dnešních koncentrátech.
Šťastnější z nás měli doma mošt z dědových jablíček nebo pravou malinovou šťávu od babičky. Anebo doma vařenou bezinkovou šťávu. Ta se v poslední době opět právem hřeje na vlně oblíbenosti. Maminky pilně stříhají „kosmatice“ a vyměňují si recepty. Zaručeně domácí „bezinkovka“ je i v nabídce mnohých kaváren.
Do vody se rovněž házely šuměnkové kostičky nebo se sypal „šumák“ ze sáčku. Obojí se také cucalo nasucho a v puse se nám tvořila pěna. Když se to přehnalo, bylo nám špatně… Ve vodě se rozpouštěl i prášek Vitacit, směs cukru, kyseliny citronové a askorbové, ten neperlil, ale v suchém stavu barvil jazyk. Vitacit se vyrábí dodnes!
Pokud byly zrovna k dostání citróny, dělali jsme si citronádu: vymačkaný citron a kostka cukru. Také jsme ji pili někdy „přes cukr“, jako se pije v Rusku čaj. Kostku jsme si dali do pusy a skrz ni nechali protékat tu kyselou šťávu. Když se rodiče nedívali, tak se několikrát použila nová kostka.
Pojem limonáda se v našem kraji prakticky nepoužíval. Místo ní se kupovala „káranka“. Většinou sytě žlutá, někdy i červená, s bublinkami, které dost štípaly do jazyka, zpočátku v láhvi se zvláštní patentní zátkou z porcelánu a gumovým těsněním. Po odtažení drátku to zašumělo jako „šámpáňo“, na ten okamžik jsme se vždycky těšili. Jak málo stačilo k dětské radosti… Později byly láhve s „korunkovým“ uzávěrem. Třetinka káranské limonády s brčkem někde v restauraci bývala vytouženým cílem výletů s rodiči i se školou. Domů se kupovaly velké „sedmičky“, ty byly ale vzácnější.
Výrobna limonády v obci Káraný stále stojí. Pamatuji zde čilý ruch a chrastivý zvuk bas, kovových přepravek, kterých býval plný dvůr. Dnes už se zde limonáda nevyrábí, na vratech visí rezavý zámek, budova je opuštěná, nápis Káranka vybledl a všechno zarůstá šípkovými keři jako v pohádce. Přijde Káranku vysvobodit nějaký princ? Možná za sto let…
