Nemám čas

Můj čas je pouhopouhé prozatím, můj čas může říct, já už neplatím… V sanitce (i v Sanitce seriálové) čas letí, každá vteřina může rozhodnout o našem bytí či nebytí.

Jindy se ale čas vléééčééé, máme pocit, že se snad úplně zastavil. V zubařském křesle, při čekání na vlak (Očekávané zpoždění se může změnit!) nebo v čekárně u lékaře (Neklepat, sestra pravidelně vychází.).

Dneska nemá skoro nikdo čas. Jedna známá (a moje oblíbená) herečka říká, že si přes léto vůbec nevydechne (po covidu už herci nemají prázdniny…)! Druhá v létě hraje v představení Marta, a až prý najde skulinku v diáři, rozjede se do Španělska. Čas chybí dokonce i malířce oceněné Cenou Josefa Hlávky. Na hektický život si v rozhovorech stěžují herci, zpěváci, sportovci, politici, manažeři, důchodci, ajťáci. Můj syn.

Matky jednoho dítěte prý nevědí, kam dřív skočit, ač mají k dispozici všechny vymoženosti, které předchozí generace neznaly. Myčky, sušičky, mikrovlnky, ohřívače pokrmů, termosky. Jednorázové plenky, dokonce i v eko kvalitě, mokré kapesníčky. Ovocné kapsičky, hotová miminčí jídla ve skleničkách, instantní kašičky. Houpadla, natřásadla a uspávadla, chůvičky, interaktivní hračky, elektronická „zabavovadla“ dětí s videem, písničkami a zvuky zvířátek. Dětská hřiště, koutky, zábavní centra, dino, hopsa, akva a IQ parky …

Jak jsme to kdysi s kamarádkou na vsi zvládaly? Ona měla tři kluky, já dva, obě dvě jsme měly domek, zahradu a pěstovaly všechno možné, jen vlastníma rukama, bez techniky. Úrodu jsme spotřebovaly čerstvou, přebytky zavařily, zmrazily nebo usušily. Krouhalo a nakládalo se zelí, pekly štrúdly, chodily jsme na houby, na ostružiny, vařila se povidla z jablek a švestek ze zahrady a z bezinek a špendlíků ze stráně. Chovaly jsme slepice, králíky, ona i ovce.

Pleny od hovínek jsme rukama máchaly ve kbelíku a pak praly s těmi počuranými, ždímaly ve ždímačce, (“v plenkách“ byly ještě tehdy automatky, později „pod pultem“), věšely nebo je bělily na sluníčku na trávě jako babička Boženy Němcové, skládaly a žehlily. Kluci (i tátové do práce) nosili košile, ty se také žehlily.  Pro nákup se jezdilo na kole, autem až později. Pletly jsme šály, svetry, čepice a rukavice, šily záclony, závěsy, povlečení i šaty z šátků (to byla strašná věc!), dětské kalhoty a zástěrky do školky.

Chodily jsme k sobě na „návštěvy“. To se při popíjení „turka“ u jedné z nás zpracovávala letní jablka, pozdní jablka, okurky, červená řepa, prostě to, co zrovna dozrávalo. Pak jsme se rozdělily o hotové domácí produkty a každá naplnila regály ve špajzu. Děti se batolily kolem nás, lítaly po zahradě, ty starší po vsi. Když dorostly do školkového věku, vrátily jsme se do práce. Obě jsme dálkově vystudovaly vysokou školu. S dětmi se jezdilo celoročně na kole na výlety, v létě koupat do jezera, v zimě do chat s kamny na uhlí, o sobotách se tančilo na plesech a zábavách.

Děti, stejně jako dnes, bývaly nemocné, angíny i dětské nemoci si předávaly. Pediatrovi se dalo zavolat od starosty, když byl doma. Ten starosta, telefon měl totiž jen on. V úterý a ve čtvrtek do 12, když byl dětský lékař ve své ordinaci na pevném telefonu.

Byly jsme mladé a pozitivně naladěné (tak se tomu ještě tehdy neříkalo). V mládí jde všechno. Tehdy jsem ještě nechápala, když tchýně mé sestry, pár let po sedmdesátce, říkávala: Když chci něco stihnout, musím začít hned ráno, pak už nemám sil. Náš tatínek zase říká, že čas letí stále rychleji. Jemu už letí téměř 90 let. Když dostal k osmdesátinám výlet Glacier Expressem, nadšeně nám líčil zážitky a že prý si je bude pamatovat celý život… Stejně jako vyhlídkový let nad Českým rájem minulou neděli.

Tak kam ten čas mizí? Vzaly nám ho mobily, tablety a notebooky? Sociální sítě? (Mimochodem, tohle slovní spojení mělo ještě nedávno zcela jiný význam…). Věnujeme svůj drahocenný čas cizím zážitkům, prezentacím cizího "štěstí", snažíme se jim vyrovnat, překonat je, ukázat, jak to sluší nám, jak jsme úspěšní, dokonalí ? Děti i dospělí, v ruce mobil, ve tváři zaujetí, realita je ruší, nevnímají ji nebo ji ignorují. Na ulici, v restauraci, v ZOO, na koupališti, v parku, v MHD, ve škole, v zaměstnání, dokonce i na kole, na bruslích, za volantem…

Jak osvěžující je vidět vícečlennou rodinku na obyčejné procházce nebo na kolách, odrážedlech, a kolobrndách! Na výletě s batůžky, ve kterých je jablíčko a chleba s máslem… Retro!

Na základní škole byl pro mě školní rok neskutečně dlouhý, ač jsem se ve škole mezi spolužáky cítila dobře a kamarádky z té doby mám dodnes. Ale i tak bylo těšení na dva letní měsíce nekonečné. Ve stejné budově školy jako tehdy, ale na druhé straně katedry, mám v poslední době pocit, že přicházím do školy v pondělí ráno a v pátek jdu domů, nic mezi tím jako by nebylo. Rok letí šíleným tempem se zastávkami Vánoce, Velikonoce, prázdniny…

Šťastné vykročení do nového školního roku všem prvňáčkům, starším žákům a žákyním, jejich rodičům i učitelům!

Autor: Olga Medová | čtvrtek 25.8.2022 22:14 | karma článku: 24,91 | přečteno: 468x
  • Další články autora

Olga Medová

Po letech

19.5.2024 v 22:57 | Karma: 5,92

Olga Medová

Aj tak sú stále frajeri

3.5.2024 v 23:40 | Karma: 18,88

Olga Medová

Jeden čáp jaro nedělá

28.4.2024 v 13:07 | Karma: 11,01

Olga Medová

Zahalená a odhalená

7.4.2024 v 8:46 | Karma: 14,36

Olga Medová

Čas. Zimní i letní…

31.3.2024 v 21:36 | Karma: 20,04