Moravské léto 1997 (U nás nikdy neprší víc než čtyři dny v celku)

   Kdo má doma malého alergika nebo astmatika, snaží se zajistit, aby alespoň část prázdnin strávilo dítě u moře nebo na horách. Se sestrou jsme si před lety přečetly v časopise Květy o další možnosti - speleoterapii a začaly s dětmi, kterým to doporučila alergoložka, jezdit na Moravu. Čtrnáctidenní pobyt v čistém prostředí Moravského krasu malým pacientům pomáhá podobně jako pobyty u moře. Dlouhou dobu jsou pak bez obtíží, někomu je lépe dokonce po celý další rok.

   Autobus zastavuje před vchodem do kempu. „Tak jsme konečně na místě.“ Pro většinu dětí zbytečná informace, jsou tu s námi podruhé, některé i potřetí. Paní Bláhová už nás srdečně vítá a sděluje nám pár novinek. Nejstarší děti pomáhají mladším odnést zavazadla na pokoje. „Jen si umyjte ruce a půjdeme hned na večeři.“ Jídelna přízemní budovy nebyla ještě loni moc útulná, klasické umakartové stoly bez ubrusů a kovové židle, teď je tu ale nový dřevěný nábytek a kostičkované látkové ubrusy, jako v kuchyni u babičky. Vůně rajčatové omáčky je stejná jako minulé léto. K první večeři jsou špagety, to prý jí každé dítě.

   Letos máme děti ve věkovém rozpětí od čtyř do třinácti let. Po večeři vybalujeme jen to nejnutnější a po večerníčku a sprše jdou nejmladší děti „na kutě“. Po únavné cestě brzy usínají. Starší mají večerku v deset, v půl jedenácté je v celé budově klid. Vybalujeme my, dospělí, při kávě třídíme lékařské zprávy a balíčky s léky, připravujeme program na zítřejší den. Před půlnocí kontrolujeme děti, zamykáme hlavní vchod a jdeme také spát. Noční služba obhlíží pokoje až do rána. Některé děti pokašlávají, někdo odjížděl s rýmou, jeden chlapec dobírá antibiotika.

   Po snídani všechny děti prohlédne pediatr a potom jedeme poprvé do jeskyně. Vozí nás stejně jako loni i předloni pan Karásek, řidič z Blanska, džíny, dlouhé vlnité vlasy stažené do gumičky, pouští si Beatles a pořád se usmívá. V jeskyni Kateřinská jsme dvě hodiny denně, je tam po celý rok stejná teplota, no spíš zima, jen 7 - 8 stupňů. Před vchodem si děti obléknou bundy, čepice, šály a teplé boty. Sedíme u stolků na plastových židličkách, světlo je tlumené, děti si svítí baterkami na pexeso, karty nebo kreslení, vlastně na všechno v jeskyni, svícení samo o sobě je zde oblíbená zábava (je rok 1997, doba bez notebooků, a tablety znají děti jen polykací, antihistaminika berou všichni). Chvíli hrajeme hry, cvičíme, zpíváme a pískáme na flétny. Potichu musíme být, jen když kolem nás prochází „výprava“ a zní kousek Nabucca od Verdiho, aby turisté slyšeli, jaká je tu úžasná akustika. ,,Jé, hele brácho, doba ledová," kolemjdoucí se na nás dívají jako na zjevení, sami v tričkách a kraťasech, ale oni to tu návštěvní půlhodinku, a ještě v pohybu, vydrží. Divně na nás koukají i ti, co čekají před vstupem do jeskyní, když se začneme svlékat ze zimního oblečení.

   Po dvou chladných hodinách na nás venku dýchne horký vzduch, jako bychom vstoupili do skleníku. Děti už se těší do rybníka, v kempu je pěkná travnatá plážička, loni jsme tam trávili skoro každé odpoledne. Jedeme na oběd, děti v autobuse hádají, co nám paní kuchařky uvařily. Po obědě chvilka klidu a hurá k rybníku. Většina dětí umí plavat, menší mají povinně rukávky. Voda v Olšovci je čistá, teplá, děti si to užívají, i my se vystřídáme a zaplaveme si. Před večeří si děti přinesou na terasu flétničky a noty, půl hodinku věnujeme pískání. Fotíme, abychom mohli fotografie poslat panu Žilkovi, bude mít radost, že jeho „Veselé pískání, zdravé dýchání“ pokračuje. Po večeři rozdáme léky, hygiena, pohádka a zasloužený odpočinek.

   Ráno se budíme do zatažené oblohy a do deště. Dopoledne nám to nevadí, jsme v jeskyni. Prší i odpoledne, hrajeme hry a pískáme v klubovně. ,,Pršelo celou noc," hlásí další den noční služba. Jedeme do „Kateřinky“, dnes děti čekají v jeskyních sportovní hry. Prší při zpáteční cestě autobusem, při obědě i odpoledne, z koupání nebude zase nic. Po poledním klidu bereme pláštěnky, holínky a vyrážíme do města, je tam nová cukrárna.

   Pršelo opět celou noc... Dnes je výletní den, děti si berou batůžky a vezeme se autobusem na prohlídku Sloupsko-šošůvských jeskyní. Hustě prší celý den, odpoledne jdeme v pláštěnkách k Dubovému rybníku. Vyhlašujeme první heslo pobytu: „Nejsme z cukru, ze soli“. V noci i další den ráno je zataženo a leje jako z konve. Paní Bláhová nás uklidňuje, její kamarád je prý meteorolog a tvrdí, že u nás nikdy! neprší nepřetržitě víc než 4 dny. Tak ještě dnes... Jeskyně, odpoledne mokrá procházka, první roztržená pláštěnka, v Jedovnicích kupujeme novou. Před večeří připravujeme pro děti první soutěže a rozdáváme odměny, které si jinak necháváme „v rukávu“ až pro poslední dny.

   Další ráno – zataženo, déšť. V novinách začínají psát o vylitých řekách, zaplavených sklepech, volají první rodiče na pevnou linku do kanceláře, mobily má v ČR zatím pouze pár lidí.  Prší pátý den, dopoledne je v pohodě, v jeskyni nám to nevadí. Odpoledne je bouřka, máme karneval v klubovně. Prší i šestý, výletní den. Všichni se těšíme do Punkevních jeskyní a na Macochu. Škoda, projížďka člunem po ponorné říčce Punkvě je zrušená, hladina je příliš vysoko. Děti se ale svezly ekovláčkem a viděly Macochu, byli jsme na zmrzlinovém poháru, vypadají spokojeně. My se před nimi tváříme pozitivně a usmíváme se. Druhým heslem je: „Počasí neobjednáš“. Volají všichni rodiče, že prý jsou na Moravě povodně, tak jestli neplaveme. Ne, jen při cestě autobusem v Blansku projíždíme sedmý propršený den velkou kaluží, příště už se tudy nejede. Odpoledne jdeme do městečka na divadlo a kupujeme druhou pláštěnku. Prší i osmý den, večer se díváme na zprávy, povodně zasahují velkou část Moravy. Prší, pozdě v noci zavíráme okno, snad to bubnování neuslyšíme, a slovo "počasí" zakazujeme používat.

   Devátý den je opět výletní, dnes nás čeká jeskyně Balcarka, dopolední program zajištěn! Odpoledne je mokrá bojovka, paní Bláhová nám na své zahrádce ukrývá poklad, improvizujeme, jak se dá, aby se děti nezačaly nudit. Kupujeme další pláštěnku, ty měkké už jsou potrhané všechny. Třetím, doufáme, že posledním heslem, žádné další totiž v zásobě nemáme, je eskymácké přísloví: „Neexistuje špatné počasí, pouze nevhodné oblečení.“ Denně volají rodiče, zda si nemají pro děti přijet, nejsme-li pod vodou. Všechny televizní stanice začínají povodňovým zpravodajstvím, voda plní první stránky deníků. V Blansku mírně stoupla hladina řeky Svitavy, ale týká se to jen části města, do jeskyně jezdíme jinou trasou.

   Po obědě neprší!, žádný polední klid, vyrážíme do Rudic, na vrchu Tumperk tam stojí větrný mlýn z 19. století s malou muzejní expozicí. Tipujeme, jakou náladu bude mít pan průvodce, předloni dětem vyprávěl pověsti, loni byl zamračený. Po cestě ani kapka, sice jdou mladší děti v gumovkách, ale pláštěnky zůstaly v batůžcích. Následující den po obloze ještě občas bloudí mraky, ale přibývá azuru, chodníky a cestičky v kempu pomalu osychají, nejstarší děvčata si oblékají tílka a mini a vyrážejí s doprovodem do města, mladší děti si konečně normálně hrají celé odpoledne venku, ti nejmenší v mokrém pískovišti.  Vytahujeme kšiltovky a opalovací krémy…

   Závěrečná prohlídka dopadla výborně, nikdo nesmrká ani nekašle, několika dětem byla snížena dávka léků. Poslední den už nejedeme do jeskyně, máme v kempu závody a soutěže. Večer je koncert a pak prodloužená večerka. „Tak zase za rok !“ loučíme se ráno se všemi zaměstnanci, kteří se o nás s láskou starali. Už se těšíme na své blízké. ,, V jeskyních dobře, doma nejlépe!"