Moje sportovní disciplíny

Chodila jsem v jednom roce, stejně jako mluvila. Přesně podle vzoru v knize „Naše dítě“ z roku 1950, jediném to rádci rodičů, kteří neměli na dosah babičku. O internetu se tehdy nikomu ani nesnilo.

Běhala jsem jenom při tělocviku, pan učitel říkal „vyklusávat“, byl mladý a ztepilý, my puberťačky, které nedělaly atletiku ani gymnastiku, jsme byly lenivé a vynalézavé ve výmluvách, jak necvičit, ale většinou to bylo marné… Dnes bývalého třídního potkávám, vždycky ho ráda vidím, tělocvikář je na něm pořád znát. Chodíval s kočárkem, pak s malými vnoučátky, vyrostla mu, tak teď už zase sám…

Běhala jsem na mateřské, co se jí říká dovolená, na vesnici kolem dětí, kolem slepic a králíků, po zahradě kolem záhonů jahod, mrkve i salátu. A brambor, z těch se za běhu sbíral „americký brouk“. Když byly larvy mandelinek rychlejší než my, „doběhly“ nás a rostlinu nám sežraly celou i s hlízami.

Také pro dítě do školky a do družiny. Aby nebylo „posledňáčkem“ a neslyšela jsem (půl hodiny před zavíracím časem) za dveřmi: „No tak se prosimtě už voblíkni a sedni si v šatně, nevim, kde zas ta tvoje máma je…“

Jednou jsem běžela Zátopkův závod a dostala zlatou medaili. Byla jsem tehdy „na bedně“, sama, a jen díky tomu, že v mé kategorii už nebyla žádná druhá, třetí, čtvrtá bramborová…

Vítězila jsem sama nad sebou ve „skoku pro něco“ jako Maxipes Fík. Pro zeleninu na zahradu. Co bude k obědu? Nevím, co utrhnu… Pečený lilek, smažený květák, plněné papriky… Oblíbená jídla celé rodiny. Pro chleba do vesnického krámu, než mi ho prodají Pražákům jako ve filmu Léto s kovbojem.

Dobíhala jsem vlak. Ujel mi za ta léta jen párkrát, trhala jsem v (do)běhu rekordy. Někdy na mě i strojvedoucí čekal… „Nebojte se, mladá paní!“ Vlající vlasy po pás a minišaty dělaly divy.

Chodíme, chodíme, hore po dědině i po městě, veselme se, radujme se, že můžem i po okrese, po kraji i po světě. Za covidu hlídala policie hranice katastru, to už je zapomenuto, a zřejmě se nikdo neodváží něco podobného nařizovat.

Chodíme s trekovými hůlkami. I dnes ještě občas v zapadlé vísce slyšíme. „Hůlky hůlky. A kde máte lyže?“

Plaveme plaveme. I v podchlazeném bazénu, i v minimálním čase plavání pro veřejnost, i když půl sprch nefunguje, plavčíka leckdy nespatříme, skříňky v šatně jsou velmi unaveného vzhledu a často nefungují vysoušeče.

OH jsou ještě daleko, ale trénujeme! Letní olympijské hry 2024, se budou konat v Paříži. Budeme je sledovat.