Dneska podle Norů pršet nemělo. Ale v Praze spadlo pár kapek. Díky za ně. Třeba drobně zaprší dalších čtyřicet dní…
Kapka deště, ledová kroupa, krůpěj rosy, pára nad hrncem, sněhová vločka, duha. Studánka i oceán. Horská bystřina i stojatá tůň. Bílé letní beránky, ale i potopa a povodeň. Slza. Samá voda… Slaná, sladká, brakická. Voda je součástí našich těl, u nově narozených tvoří přibližně tři čtvrtiny tělíček, ve stáří už jen polovinu. S přibývajícím věkem vysycháme… Ve stáří ztrácíme pocit žízně, zapomínáme pít. Bez vody přežijeme jen pár dní. Ale umíme si jí vážit?
Ve vzpomínkách se vracím přesně o čtyřicet let zpátky.
Našim dvěma synům jsme chtěli dopřát více přírody, než nabízely městské parky. Bydlení na vesnici, čistý vzduch, pískoviště pod oknem, pejska, kočičku, domácí vajíčka, jahody i brambory ze zahrádky a dietní králičí maso. Lítání po vsi, kolo v bezpečných ulicích, koupání v bývalé pískovně. Přestěhovali jsme se s dvěma dětmi z města nedaleko Prahy do kamenného vesnického stavení. Z bytu tzv. první kategorie, zvyklí, že voda je dosažitelná pouhým otočením kohoutku. Pitná studená z artéských studní i teplá. A právě kvůli vodě vystřídala počáteční nadšení z venkovského bydlení prakticky ihned panika.
První ráno. Po probuzení vařím sobě i dětem čaj. Manžel doma nesnídá, už odjel do práce. Do hrníčků dávám pigi čaj a zalévám ho vroucí vodou z konvice. Vyjmu sáčky. Ale v šálcích není voňavý zlatavý nápoj. Ve vodě vidím jakousi hnědou sraženinu, ošklivý chuchvalec, nevím, co to je. Ohřívám mléko a dělám dětem kakao. S pětiletým a ročním v kočárku vyrážím ke kamarádce do vedlejší vsi. Od ní se dovídám děsivou zprávu. „Tak to máte dusičnany…!“ Proboha, koupili jsme domek se třemi studnami, ve kterých je závadná voda? To prý je z přehnojování polí, podzemní voda se tím zkazila. Z kohoutku nám tedy teče jen užitková voda. Můžeme se v ní mýt, koupat, prát a uvařit jen vejce natvrdo.
Vodovod v obci není. Máme malé děti! Co budeme pít? Minerálky ve skle? Těžké, drahé, pro děti nevhodné. Zvykli jsme si. Pitnou vodu nám vozí rodiče v plastových kanystrech. Při každé návštěvě si vyměníme prázdný za plný. Když rodiče přijet nemohou, je třeba sednout na kolo a dopravit vodu od přátel. Často jsem vozila dvě desetilitrové nádoby také autobusem a vlakem.
Po mnoha letech byl vodovod zaveden, téměř dospělí synové vykopali přípojku z ulice až do domu. Užitkovou vodu jsme používali dál v koupelně, kohoutek s pitnou vodou byl v kuchyni. Moudré, nadčasové, ekologické a ekonomické rozhodnutí.
Dnes už tam nebydlíme, ale pitné vody si už navždycky budeme vážit. Dodnes mi „rve srdce“ každé spláchnutí toalety pitnou vodou. Doma, v zaměstnání, v hotelu. Existuje nějaké reálné řešení? Na mnoha místech světa se už voda k pití kupuje v plastových lahvích. Chraňme si naše zdroje! A važme si každé kapky od Medarda…
