Léto roku 1942. Je mi sedm let, na vysvědčení mám samé jedničky, už umím číst a psát a také počítat do dvaceti. Teď do školy nechodím, protože jsou prázdniny.
Je válka. Nevím, jak to vypadá, když není válka, protože tahle začala, když mi byly čtyři roky. Co bylo před tím, si vůbec nepamatuji. O válce toho ale moc nevím, rodiče si o tom povídají potichu, abych je neslyšela, až když mě večer pošlou spát. Prý jsem drbna a všechno bych vyzvonila. Tatínek pracuje v zámečnické dílně a večer promítá filmy. Písmena K I N O S V Ě T jsem uměla přečíst, ještě než jsem šla do školy. Někdy mě tatínek bere s sebou „do kabíny“, ale musím být hodná, protože tam děti nesmějí. Maminka pracuje v nějaké továrně za mostem přes Vltavu, a na to, co se tam vyrábí, se nesmím ptát. Chodíme okolo, když jdeme v neděli na procházku. Vedle je dům, který hrozně smrdí rybinou. Nemůžu to vydržet, tak vždycky běžím napřed, až doběhnu tam, kde to není cítit. Bydlíme v Praze - Libni, v prvním patře jednoho ze dvou stejných dvoupatrových domů spojených světlíkem, do kterého vedou okénka z obou bytů. Okénkem si často povídám s kamarádem Pepíkem, když nesmíme jít ven, „aby se nám něco nestalo“. Jinak si hrajeme s ostatními dětmi z domu jenom na dvorku, skáčeme přes švihadlo nebo panáka. Pepíkův tatínek má stáje a v nich různá zvířata, maso z nich tajně prodává. Kdyby se to na souseda prozradilo, hrozil by prý nejvyšší trest celé rodině. Nejvyšší trest je, že by je Němci zabili, to mi říkal tatínek. Soused musí být hrozně opatrný. Když čeká kontrolu, hodí maso, které má právě doma, světlíkem do našeho bytu. Okénko máme proto stále otevřené a na záchodě musí být přiklopený kryt přes prkýnko. Za pomoc, za kterou hrozí stejný trest i naší rodině, vždycky dostaneme kousek masa. Hrozně se bojím o Pepíka a jeho rodiče, ale hlavně o naši rodinu. Maso se dá koupit jenom na lístky, moc často ho nemáme, ale to mi nevadí. Maminka vaří samá dobrá jídla. Všechny potraviny jsou teď na lístky, maminka chodí stát dlouhé fronty, já se bez ní sama doma bojím, ale nechce mě brát s sebou. Nedávno maminka stála frontu na chleba a najednou prý dostala hrozný strach, že už jsem sama doma moc dlouho, tak aby se mi něco nestalo. Utíkala proto rychle domů a žádný chleba jsme neměli, tatínek se večer na maminku trochu zlobil. Ale druhý den jí říkal: „Holka, zaplať pánbůh, že jsi měla tu předtuchu.“ Nějakého Němce v autě prý zastřelili páni, co seskočili padákem z letadla, a Němci všechny lidi, kteří stáli dál v té frontě na chleba, sebrali. Sebrali, to znamená, že je nepustili domů a někam je odvezli. Byla tam i jedna paní z vedlejšího domu a její manžel teď neví, kde je a jestli se někdy vrátí domů. Když je nálet, utíkáme všichni do krytu. Neutíká s námi jenom paní Sušilová z prvního patra. Mamince říkala, že už nemá co ztratit, že už jí na životě nezáleží, protože její manžel i syn umřeli na frontě. Ptala jsem se maminky, jestli také nemůže umřít na frontě na potraviny. Vysvětlila mi, že se o ni nemusím bát, že to je jiná fronta. Tatínek mi vyprávěl, že před válkou jsme dostávali od příbuzných voňavý včelí med a maminka z něj pekla medové placky a dělala z nich výborný medový dort. Já si na to nepamatuju. Teď se dá sehnat jen umělý med. Nevím, z čeho ten umělý med je, ale nikdo v domě ho nechce, tak ho nosí mojí mamince a ona z něj peče placky. Máme jich vždycky velkou zásobu v obrovském hrnci s poklicí, a když maminka ušetří trochu margarínu, uvaří z mouky a mléka kaši, smíchá ji s medem a margarínem a placky tou pomazánkou natře. Pak na ty placky dá talíř, na něj postaví menší hrnec s vodou, a tím se to zatíží a placky změknou. Máme pak „dobrý levný dort“. Přečetla jsem si to ve staré kuchařské knize, kterou má maminka ještě po své babičce, ta si ji sama napsala krasopisným písmem, za to by dostala od naší paní učitelky určitě jedničku. Když houká siréna, musíme se schovat do sklepa, protože by mohla na dům spadnout bomba. Moje maminka bere vždycky suché placky s sebou, protože nevíme, jak tam dlouho budeme. Kdyby ta bomba rozbila dům, tak by nás museli zachraňovat, a nevíme, jak by to dlouho trvalo. Tak abychom zatím neumřeli hlady. Sladké placky si rozlamujeme a chroupeme je s Pepíkem a dalšími dětmi z domu. Když je všechny sníme, maminka hned zase napeče nové. Zpíváme si ve sklepě písničky, hrajeme karty a někdy je tam i legrace. Dospělí si vymysleli takovou básničku: Nad naším územím lítá bedna s uzeným. Ich vídrhóle, bedna už je dóle. To jako že letí to letadlo, a ta bedna je bomba, uzený je tam jenom proto, aby se to rýmovalo. „Ich wiederhole“, to znám, učíme se ve škole německy, znamená to „opakuji“.Tatínek mi vysvětlil, že se tomu říká černý humor. Když lidé nemohou proti špatným věcem nic udělat, tak si z nich dělají psinu. Máme doma na balkóně králíka a husu. Vím, že to nesmím nikomu, ale vůbec nikomu, ani děvčatům ve škole, ani hodné paní učitelce říkat. Jinak by nás zastřelili. Celou rodinu. Nebo odvezli do takového tábora, co není tábor, ale takové vězení. Když nám dochází krmení, tak jedeme s maminkou na venkov. Máme tam tetu a strejdu a hodně sestřenic a bratranců, vždycky se tam moc těším, protože já nemám žádnou sestřičku ani bratříčka. Rodiče říkají, že teď za války není dobré mít děti, protože je nejistá doba a neví se, kdy válka skončí. Těším se, až nebude nejistá doba, pak maminku s tatínkem uprosím, abych měla nějaké sourozence, nebo aspoň jednoho jako má Pepík. Od příbuzných jsme tentokrát dostali trochu pšenice a další krmivo. Maminka ho nasypala do polštáře, který dala do mé školní aktovky, a do mého plyšového medvěda. Zpátky do Prahy jedeme autobusem. Kousek před Prahou maminka najednou zbledla a rozepínala si u krku knoflíček od šatů, když na jedné zastávce viděla nastupovat pána v uniformě. Poznala, že je to „ akcízák“, kontrolor pro převoz pašovaného zakázaného zboží. Za převážení potravin a krmiva hrozí velmi přísné tresty. Pán začal prohlížet všechny tašky, kufry a další zavazadla. Došel už skoro ke mně, a tak jsem mamince řekla: „Mami, dělej jako kdyby nic." Pán se divil, že mám tak velkou aktovku. Pověděla jsem mu, že po prázdninách už půjdu do druhé třídy, takže mám takovou velkou aktovku proto, aby se mi do ní víc vešlo. Všimnul si také medvěda a divil se, že vozím s sebou takovou velkou hračku. Řekla jsem mu, že jsem ji dostala od tety k narozeninám, i když to nebyla pravda, to jsem si vymyslela. Ale narozeniny v létě mám, to pravda je, maminka říká, že jsem se narodila na výročí, jak upálili Mistra Jana Husa. O tom se ale budeme učit ve škole až za dlouho. Pán se na mě usmál a šel dál. Když jsme s maminkou vystupovaly, tak mi řekl: „Tak se, školačko, dobře uč v té druhé třídě a dělej jako kdyby nic." Tak naše tajná cesta za krmením dopadla dobře. Ale maminka se na mě moc zlobila, vyhubovala mi, že jsem měla být zticha. Říkala, že jsme měly víc štěstí než rozumu. A od té doby jsme už doma žádné zvíře na krmení neměli.
