Vracíme se do normálu… Roušky ze škol, postupně z úřadů, restaurací, obchodů i obchůdků, vláčků kolejáčků... Budou se zase bujaře házet z mostu? Kam až, rouško, dopluješ? Do Severního moře?
Čísla nám klesají, statistiky jsou příznivější, radujme se, veselme se… Všude ve světě ale ne. Zapomněli jsme, jak se nám před více než rokem zdál „nový koronavirus“ v Číně vzdálený? I ten z alpských sjezdovek se ještě zdál daleko…
A co to vlastně je ten „normál“?
Památky v obležení, že si domů „na památku“ odvezete jen stísněné pocity? Ano, zase se budete hodně tísnit ve frontě na vstupenky, na občerstvení i na WC. A doma si to pak v klidu najdete na internetu a pořádně prohlídnete ve fotogalerii.
Virový aerosol v MHD. Není úniku.
Kancelář, kde kolega vedle vás v jednom kuse kýchá, jeho rach, řach či hepčík je slyšet až k řediteli. Ten naproti má skelné oči, odřený nos, troubí jako slon, huhňá a má plný koš papírových kapesníků pod vaším stolem. Z vedlejší místnosti se neustále ozývá „tuberácký“ kašel. Teplotu nikdo nemá, všichni si vzali „růžového kámoše“ osmistovku, jak doporučuje reklama. Všichni přece musí do práce. Také do divadla, na koncert, mají přece dávno koupený lístek. Do hospody na pivo, na oslavu… Je pouze otázkou hodin či dnů, podle toho, zda jde o viry nebo bakterie, kdy se přidáte „do party“. Jen otázka času, jestli se nakazíte dřív v práci vy, nebo váš potomek ve třídě plné nudlí a kapének, horečky né, ráno děti spolkly pilulku, tabletku, prášek nebo kapičky. A doma si tyto dárečky vzájemně předáte. Vždyť je to jenom rýmička, co trvá bez léčby týden a s léčbou sedm dní. Nebo to bude jiný virus? Kdo to pozná?
Nikdo se nechce dusit v respirátoru ani v roušce, nikdo přece nechce být omezován, samozřejmě.
Dospělí opravdu nutně musí pracovat, a pokud to z domova nejde, možná bychom si mohli zachovat zvyk některých Asiatů. Prostě si nasadit mezi lidmi roušku, i když to nebude povinné ani nařízené. Držet se hesla „Chráním tebe“. Někomu se to může zdát směšné, hloupé, divné… No a co?
A nejsme – li v dobré kondici, „něco na nás leze“, společenské akce si odepřít, oželet setkání, na něž jste se těšili. Být ohleduplní, prostě „plní ohledů“ k druhým.
Poučíme se?
