Vilu jsem znala od dětství. Jezdívali jsme do Čelákovic na návštěvu za maminčinou kamarádkou. S tetou Ivankou a jejími dvěma dětmi jsme chodili na procházku do parku, kde stála tahle zvláštní budova.
Zdála se mi obrovská a byla zašedlá, hranatá a pravoúhlá jako náš panelák, tak mě nijak neupoutala. My děti jsme běhali po parku, dospělí si povídali, a pak jsme všichni odpočívali na lavičce.
Teta nám vyprávěla, že si tu vilu nechal postavit pan továrník, ale komunisti mu ji sebrali. Já a sestra jsme nechápaly, jak to mohli udělat. Sebrat se dá něco ze země, ze stolu, nebo někomu něco, ale vila přece stojí, dá se třeba zbourat, ale jak sebrat? Ivanka byla paní učitelka, vyprávěla a vysvětlovala ráda a pěkně, řekla nám, že mu ji prostě vzali, ukradli, už mu pak nepatřila, nesměl do ní chodit, a udělali z ní školku. Prý tam je růžová a modrá mramorová koupelna!
Pan Volman měl v Čelákovicích továrnu, tu mu také sebrali, po znárodnění se z ní stal TOS, továrna na obráběcí stroje. Tetin manžel v TOSu pracoval, dělal nějakého „ouřadu“, ale pak si pustil „pusu na špacír“ a vyhodili ho. Musel si z kanceláře odnést své věci a na jeho židli si sedl jiný pán, kterého tam “dosadili”. Špacír, to říkala babička, věděla jsem, že to byla procházka, ale teta nám vysvětlila, že řekl, co se nesmělo říkat. Tomu jsme se sestrou rozuměly dobře. Maminka s tatínkem nám někdy říkali, že to, co slyšíme doma, nemáme říkat vůbec nikomu, ani ve škole kamarádkám.
Když jsme povyrostly, už jsme přestaly k tetě jezdit, maminka ji navštěvovala sama. Váže se k ní ale ještě jedna celkem nedávná, smutná vzpomínka. Její syn, vášnivý lyžař, byl začátkem roku 2020 lyžovat v Itálii. A domů si přivezl vir, ten první, silný. Onemocněla celá rodina a teta se strejdou byli jedni z prvních, co u nás na covid zemřeli.
Uvnitř továrnické vily jsem se ocitla v sedmdesátých letech. V prvním ročníku pedagogické školy jsem byla dva týdny v té školce na praxi. Moc se mi tam líbilo, moje paní učitelka byla hodná na děti i na mě, pletla jsem holčičkám copánky a oblečky na panenky, a ty koupelny tam opravdu byly! Děti spaly po obědě na lehátkách na terase na čerstvém vzduchu. A když usnuly, paní učitelka mi také vyprávěla o vile.
Pan továrník Josef Volman nasbíral zkušenosti v Americe a po návratu založil v Čelákovicích dílnu na vrtací stroje, ruční lisy a nůžky na plech. Po útlumu výroby v době první světové války se továrna s moderními stroji dále rozrůstala. Svým zaměstnancům poskytoval nadstandardní péči. Na blízkých pozemcích pro ně postavil činžovní byty a nabídl i pozemky ke stavbě rodinných domků. Obytný areál v blízkosti továrny má dodnes své kouzlo.
Podporoval spolky a kulturní aktivity. Za druhé světové války finančně přispíval domácímu i zahraničnímu odboji a v podniku ukrýval část archivu prezidenta Masaryka. Vlastní dům si v krajině nad Labem nechal postavit podle projektu architektů Jiřího Štursy a Karla Janů, inspirací pro autory byly myšlenky Le Corbusiera. Vznikl zde areál s garážemi, vrátnicí, konírnou, skleníky a tenisovými kurty. Od ložnic vedla lávka k venkovnímu bazénu. Vila představovala ukázku moderního bydlení, byla jednou z nejkrásnějších a nejdražších rezidencí meziválečné doby.
Školka tam byla do začátku devadesátých let, pak ji vystěhovali, vilu oplotili a park uzavřeli. Zahrada zpustla, stavba postupně chátrala, interiér byl zničen. Po roce 2000 vilu s pozemkem zakoupila soukromá společnost a provedla citlivou rekonstrukci, která byla oceněna jako Stavba roku.
Dnes slouží výstavním účelům a soukromým akcím. K letošnímu Dni architektury nabídla komentované prohlídky a promítání filmů. Poprvé jsem vilu viděla večer, osvětlenou. Nezapomenutelný zážitek! Teprve teď opravdu dokážu plně ocenit její půvab a výjimečnost. Veliká okna zářila do tmy jako obrovský oranžový diamant. Ano, klenot.
