Vojtěch a Gerhard. A od roku 1995 i knihy. Papírové, v kůži vázané, knihy učené i zábavné, tvrdá leporela i měkké plastové skládačky pro nejmenší, literární díla ve čtečkách i audioknihy.
S nimi také všichni autoři, vydavatelé, ilustrátoři, knihkupci, knihovníci i knihomolové. 23.duben je Světový den knihy a autorských práv.
Mám ráda knihy o skutečných událostech, lidech, zvířatech, stavbách. Knihy, které mě inspirují k novým aktivitám. Pátrám po souvislostech, vydám se na místa, kde se odehrává děj. Také ty, co vzbuzují touhu číst další díla od stejného autora. A moderní pohádky, které ráda předčítám dětem.
Zdeněk Svěrák: Povídky. Všechny. Paní Svěráková mě učila na střední pedagogické škole, leccos nám vyprávěla. A písňové texty. Kdy už si je s dětmi zazpíváme?
Richard Gordon: Doktor v domě, na moři… Vtipné situace z vážného života.
Ilona Borská: Praha má tajemná, Přemysl Rut: Náměsíčný průvodce Prahou… Některá místa jsem navštívila, a to kouzlo tam hledala. Našla.
Marie Doležalová: Kafe a cigárko. Milé, chytré, magnesialiterové vzpomínání.
Ilona Borská, Ivo Štuka: Barevné pohádky. Medová pohádka o doktoru Hanouskovi, jak léčil Slunce. V zimě jsem ji online četla prvňáčkům, v pohádce také děti nemohly chodit školy, kvůli velkému mrazu. Ale dobře to dopadlo, pan doktor pacientovi vozil Velkým vozem med. Hnědá pohádka o letenském kolotoči. Synové se na nejstarším dochovaném kolotoči v Evropě před více než třiceti lety povozili, seděli na odřených koních, kolotoč dýchal nostalgií a zatuchlinou, byl před rekonstrukcí. Dodnes není v provozu.
Miloš Macourek: Pohádky. Nonsensové.
O holčičce s náhradní hlavou, do té její se už nabiflovaná školní moudra nevešla. Tu druhou hlavu si pak spletli s hlávkou zelí. Také to ale má dobrý konec.
O žirafě, co má pětku z tělocviku, protože neudělá kotrmelec, ukáže se, že i její rodiče měli stejnou známku...
O hrochovi, který se bál očkování. Já také.
Mou nejmilejší knihou jsou Děti z Bullerbynu. Hrdinové jsou skuteční, věrohodní, čtenáři se skoro zdá, jako by je znal osobně. V Bullerbynu nežijí však jen mladí, zdraví a dobří lidé, život tam není snadný. Ale sousedé si rozumějí, děti jsou na sebe hodné, umí se však i škorpit. Mají hezký vtah k dědečkovi, který nevidí, chodí mu číst noviny. Všichni (až na ševce) mají rádi zvířata, svět je relativně bezpečný, děti mohou volně běhat v přírodě, chodit k jezeru, spát na seníku. Obdivuji nadčasovost díla, které vznikalo před mnoha desetiletími (od dokončení závěrečného dílu uplyne brzy 70 let), a přesto by většinu dobrodružství mohly prožívat i současné děti v nějaké vesničce, kde lišky dávají dobrou noc.
Sedmiletá Lisa a její bratři Lasse a Bosse, kamarád Olle a holčičky Britta, Anna a malá Kerstin vstoupili do mého dětství ve školní družině. Příběhy nám po obědě předčítala paní vychovatelka a my jsme si mohli zalézt třeba pod stůl nebo ležet na koberci, bylo ticho, všechno jsme si představovali, nerušila ani ta největší zlobidla. Znovu jsem si knížku připomněla, když ji ve škole četli synové, a pak vždycky, když učím druhou třídu. Kniha má zvláštní moc, miluje ji už několik generací dětí. Nezapomenu na úžas žáků, když jsem jim pak v pátém ročníku pustila filmovou adaptaci knihy. Páťáci na bullerbynská dobrodružství s láskou vzpomínali, ale moc se divili, jak děti ve filmu vypadají. „Tohle je Brita? To není možný, tak přece nevypadala. Tohle má být Lisa? A tenhle kluk že je Bosse? Jé, Agda vypadá opravdu takhle?“ Bylo vidět, že literární postavy žily v jejich fantazii a s podobou herců se žáci nemohli ztotožnit. Samozřejmě na každého působí i nezaměnitelné ilustrace paní Heleny Zmatlíkové.
Ke knížce se váže ještě jedna milá vzpomínka. V den, kdy jsme četli, jak vypadá konec vyučování v bullerbynské škole, použil jeden žák při odchodu ze třídy větu z knihy: „Děkujeme vám za učení.“ Do konce školního roku se skoro denně našel někdo, kdo to při loučení řekl.
Díky, Astrid, tak zase v září na shledanou!
