Začalo to někdy před dvaceti lety na úřadě… „Jak se jmenujete?“ „Oliveriusová.“ „Cože??? Oliva Jůzová?“ „Neee…“
Zkomolené jméno se ale tázané osobě tak zalíbilo, že dostalo příležitost k další existenci na vývěsním štítu nově vznikající cukrárny s výbornou italskou kávou, domácí zmrzlinou a prodejem zákusků, cukrovinek, bonboniér, lízátek, žvýkaček, jedlého papíru a marcipánu. S malým pultíkem lahůdek „pro každého něco“. Saláty, domácí chlebíčky, kvalitní sýry dovážené ze samotné země sýrů.
V našem městě byly dlouhá léta na náměstí dvě cukrárny, kam se chodilo na koňakové špičky, rolády, indiánky, štafetky, ovocné košíčky, kremrole, věnečky a větrníky. A na kopečkovou zmrzlinu. Káva byla kvality nevalné, „turek“ značky Standard jako všude. Pak se jedna proměnila v květinářství, druhá existuje stále, ale má odřené dveře, velmi omšelý interiér a na skleněné výloze nápis: „My vyrábíme, ostatní jen prodávají“. Časem ve městě vznikly dvě nové cukrárny , ale z jedné je dnes ubytovna pro zahraniční dělníky a z druhé prodejna domácích „mazlíčků“, co vám zastřihnou plot, pořežou křoviny, posekají trávu a všelijak jinak upraví zahrádku, zkrátka bez nich nemůžete být.
Někdo ale nemůže být bez dobré kávy. První pravou kavárnu u nás otevřeli někdy na přelomu tisíciletí, byla maličká, útulná, v pasáži, s výhodou venkovního „výběhu“ pro malé návštěvníky, kteří se mohli pročutnout venku, a tak nechali maminku v klidu si vypít kávičku a osladit život na mateřské dovolené dortíkem od místní cukrářky. Jenže se tam často střídali nájemci, pravidelně skončili vždycky poté, co jim majitel po nějakém čase výrazně zvýšil nájem. Nahradili je noví důvěřivci.
Druhá kavárna byla větší, trochu studentská, trochu intelektuální, a jako první tam začali vařit polední polévky (už dlouho je v rekonstrukci).
A pak rostly další a další, rychleji než houby po dešti. Naše původní trhové městečko se stalo městem kavárenským. Nemáme tu žádnou kávovou plantáž ani pražírnu, školu kávy, ba ani vyšší procento kávomilů než jinde. Ale kaváren je už dokonce více než lékáren, optik a nehtových studií (těch je tu také požehnaně). Postupně dál otevírají jednu za druhou…
Prakticky na jedné ulici v délce cca 330 m z bodu A do bodu B (tedy mezi Olivou a pasáží) je v současnosti možné popíjet kávu nejméně na deseti místech! Každé má svůj příběh, specifikum a obchodní záměr.
Mladá podnikatelka se z pasáže (z výše uvedených důvodů) přestěhovala do prostoru bývalé pizzerie na malé náměstíčko a vybudovala tam pro své hosty vkusný interiér s dětským koutkem, zahrádku a venkovní hřiště, které je však dlouhodobě těžce zkoušeno návštěvníky ve věku mimo cílovou skupinu. Pořádá bazárky, koncerty, besedy, přednášky a charitativní dílny. Kavárna přežila covidové období, otevřela tehdy „okýnko“ a nabízela polední menu. Polévky tam vaří dodnes, mají vlastní moučníky, které peče paní kavárnice. Tradiční, čokoládové, ovocné, bezlepkové, klasické jako od babičky, ale i hodně netradiční. A narozeninové dorty na přání. Kávu mají z rodinné pražírny a víno z krajů moravských i z Bordeaux.
Přímo naproti, jen pár metrů od hřiště vznikla kavárnička u posilovny. Má venkovní šachovnici.
O ulici dál majitel domu otevřel kavárnu francouzského typu s nabídkou sladkých i slaných palačinek. Nedávno se změnila na bistrotéku!
Na hlavním náměstí se z původního bufetu vyklubala další, veliká převeliká kavárna, s dotací na dílničky, výstavy a tematické cestovatelské podvečery.
Ta zatím poslední, úplně čerstvá, spojuje butik s kavárnou. Butik se přestěhoval z bodu B (také kvůli zvýšení nájmu v pasáži) téměř do bodu A, kde si paní prodavačka koupila dům, ve kterém je dost místa pro módní hadříky, kabelky i stolečky a židličky. Nádherný prostor, terasa, zahrada a velké plány paní majitelky. Přímo v těsném sousedství „Olivy“.
Tím výčet možností vypít si v této malé lokalitě oblíbený nápoj nekončí. Blízko bodu B je polední jídelna, která má zahrádku na náměstíčku. Kávu také vaří.
V době trhů, dvakrát týdně, stojí celé dopoledne na tom velkém historickém náměstí kávový stánek.
Vedle pasáže je oblíbený řetězec, pekárna s lahůdkami a samozřejmě s kávou.
Konkurence je správná, zdravá, tomu všichni rozumí, ale tolik kávovarů na malém prostoru vypadá, jako by je vykouzlilo Macourkovo kouzelné sluchátko: „A tak volám jako hrom, ať je kafí milion.“ Jenže kdo je největším nepřítelem kavárníka? Nový kavárník hned vedle…
V dalších částech města vznikla ještě kavárna barevná, se švadlenkou, ta nedávno zanikla. Funguje ale kavárna u řeky, kavárna charitativní, hipsterská s kyselou kávou, kavárna s květinářstvím a cukrárna s domácími dorty a zmrzlinou. Možná jsem ještě na nějakou zapomněla… Kávu vaří i každá hospoda a všechny supermarkety.
Nejsme však v matičce Praze, ani na vídeňském či pařížském bulváru, kde si každý podnik své klienty najde. Kaváren stále přibývá, hostů ne. Prostě matematicky se počet milovníků kávy dělí čím dál větším dělitelem a podíl (zákazníků) se stále zmenšuje…
Jaké je to hezké, dva kováři v městě… Ano, i dvě tři místa s dobrou kávou, ale deset, patnáct? … Kavárníci nemají na růžích ustláno.
Panstvo, nedáte si někdo dobrou brazilskou kávu?
