Na co ale? Zapomněla jsem…, na co jsem to vlastně zapomněla? No tuhle na ten mezinárodní den onemocnění Alzheimerem.
Kolegyně mi to připomněla a dala mi kontrolní otázku: „Co jsi měla včera k večeři?“ Jestli si prý nevzpomenu, mám neprodleně kontaktovat odborníka. Já jsem si ale vzpomněla, salát z pečené červené řepy s kozím sýrem, olivovým olejem, bylinkami a domácím chlebem, na takovou dobrotu se snad nikdy zapomenout nedá… Ale to už bylo přece v září…
Nebo na to, že je v říjnu světový den učitelů? A den spoření. Spořím si na stáří dostatečně? Statečně? Nebojím se inflace?
Nebo v listopadu na den bez aut? To by mi šlo… Auto jsem nikdy neměla… Dokonce ani v bezpodílovém vlastnictví manželů. Vždycky jsem vozila na kole nákupy v batohu na zádech. Jednou i velkou mraženou kačenu.
A den bez nákupů? Jo, 25. listopadu jsem si opravdu nic nekoupila, ukazuje mi interetové bankovnictví.
Banky mají mezinárodní den 4. prosince.
Kartou, nebo hotově?, ptá se prodavačka. Kartou (samozřejmě, od jara přece i já platím kartou, ač jsem se tomu dlouho bránila „zuby nehty“). Lovím v kabelce kartu. Vytahuju občanku, kartičku pojišťovny, kartičku do lékárny, do druhé lékárny, do Penny, do Tety, do Billy, do TESCA, do kavárny na sedmou kávu zdarma... Tu správnou platební kartičku ne. Není tam. Určitě jsem si ji brala, určitě jsem ji neztratila. Mám rezervní pětistovku, tak nemusím zboží vracet, uf, jen trochu u pokladny zdržuji, ale vzhledem k mým vráskám to fronta stojících za mnou „ustojí“ a nikdo ani nekroutí hlavou. Doma si rovnám ty plastové kartičky, a ta platební potvůrka se mi posmívá. Byla tam celou dobu…
Kam jsem dala tu „zálohu“? Prohledávám batoh. Padesátikorunu musím odevzdat za klíček do bazénu. Kdybych ho ztratila nebo omylem odnesla, aby měli za co koupit nový. V kapsičce, kam minci dávám vždycky!, není. Koukám, jestli mám tedy něco v peněžence, a mám. Do zástavy dávám stovku. Po plavání sahám do kapsičky pro klíče. Nahmatám padesátikorunu. Tu! padesátikorunu, co tam původně byla, pak nebyla, a už tam zase je.
Papírový lístek z automatu jsem si řádně označila v metru a dobře uložila, černým pasažérem jsem byla jen jednou, omylem, „cvakla“ jsem si tehdy špatný lístek, už to nechci zopakovat. Ale kam jsem ten lístek schovala? Marně ho hledám a modlím se, abych ho našla, než se objeví revizor. Nenašla, neobjevil. Jedu dál tramvají, vystoupím a lístek vyčuhuje z postranní kapsy batohu.
Byli jsme v divadle. Můj devadesátiletý tatínek už nevidí jako ostříž a neslyší jako slyšíval dřív, ale pamatuje si, že ten herec, co hrál hlavní roli, hrál i v „Ordinaci“ a parádně zahrál ve filmu manžela Boženy Němcové. I jméno si pamatuje. A ta Anička, co hrála v divadle jeho ženu, že je vnučka herce, co ztvárnil hlavní roli ve filmu Limonádový Joe.
Když se sestrou, čerstvě přes šedesát, marně vzpomínáme na nějakou herečku, co hrála v tom filmu, jak má za manžela toho režiséra, co natočil ten film o tom…, tak děda praděda v pohodě prohodí: Vy myslíte toho…? A ví…
Jindy přemýšlím, kdy u mne vlastně byla na návštěvě kamarádka … Před týdnem? Před dvěma? Děda praděda: „Ta tady byla, když měl nejstarší pravnouček v Brně narozeniny…“
Mechanická paměť nebyla mojí silnou stránkou nikdy. Nepamatuji si dodnes celé Král Karel s Buškem z Velhartic…, Jsou – li tam žáby taky..., Rubíny ze rtů mi uhly…, Až se ti třásti bude ruka, korýtko ti udělám… ani U lavice dítě stálo…
Ze základky si pamatuju obojetné souhlásky: befeleme pes se veze, rovníkový poloměr zeměkoule: šetři se osle, římské číslice: Ivan vede Xenii lesní cestou do mlýna, Smetanovy opery: Když byli Braniboři v Čechách, dal Dalibor hubičku prodané nevěstě. Viděly to dvě vdovy a bylo po tajemství. Ze střední školy latinské názvy pádů: NOGEDA AKVOLOK IN.
Kupodivu si nevzpomínám na nic zásadního ze své svatby, z maturitní zkoušky a ze státnic. Ano, pořadí je správně, to v paměti mám.
