„Tak vám dáme Holtra a uvidíme.“ „Koho?“ „To je přístroj, který bude 24 hodin monitorovat vaše srdce. Budete si zapisovat, co právě děláte. Ráno dobíháte tramvaj, zrychlí se vám tep, večer si pustíte zprávy, zvýší se tlak :-)."
Sestřička mi všechno vysvětlila. „Holtr“ je prý takový batůžek, nesmím si ho sundat a ten den se nebudu sprchovat. Zítra mi přístroj zapojí, pozítří ho vrátím. A pak si počkám na výsledky, měla jsem po angíně nějaké problémy… Mohu jít normálně do práce, mám si vzít nějakou volnější košili, nebude to prý skoro vidět.
Je konec června, ve škole už jsou jasně cítit blížící se prázdniny. Ráno jsem odučila poslední letošní hodinu češtiny, matematiku učili žáci. Už opakujeme, tak si někteří připravili pro své spolužáky zajímavé luštění, rébusy a šifry. O velké přestávce jsem měla dozor na chodbě, přišla za mnou Lenka.
„Paní učitelko, vemte si nugát, včera jsem měla narozeniny. Dostala jsem nový mobil, rodiče mi ho dali zároveň i za vysvědčení.“
Popřála jsem jí k narozeninám, pochválila jsem mobil a poděkovala za čokoládový bonbon. Samé jedničky i dárek si zaslouží, je to chytrá, zvídavá, pracovitá a spolehlivá holka.
Nemyslím si, že by vysvědčení mělo být překvapením, proto už všichni vědí, jaké známky dostanou. Páťáci jsou zvyklí hodnotit své spolužáky a dokáží celkem objektivně posoudit i svůj výkon.
Třetí hodinu mají dnes angličtinu a já mám volnou hodinu. Běžím si na středisko pro svůj "batůžek". Vše proběhlo hladce, tak na začátku přestávky vcházím do budovy. Ale co se stalo? Lenka na mě čeká u vchodu a pláče.
„Paní učitelko! Já nemám ten mobil. Ukazovala jsem ho kamarádkám, pak jsem si ho dala do tašky a prostě tam teď není.“
„ Neboj se, určitě se to nějak vysvětlí a mobil se najde,“ snažím se ji uklidnit.
Ve třídě je vzrušená nálada, každý má nějaký nápad, názor, pár dívek se vrhne na Lenku. Zahajuji hodinu otázkami, ale už se nic překvapivého nedovídám. Mobil vyndala z tašky po druhé hodině, ukázala ho mně, pochlubila se spolužákům, chvíli hrála nějakou hru, pak ho dala zpět do své tašky a šla za mladší sestrou do první třídy. Když se vrátila, už v batohu nebyl. Všichni se zapojili do hledání, ale mobil neobjevili. Znovu Lenku uklidňuji a zadávám úkol, je to dvouhodinovka výtvarky, žáci kreslí své plány na prázdniny.
Mapuji situaci. Mám necelých devadesát minut na to, abych našla řešení. Pokud vůbec nějaké existuje. Uvědomuji si, co bude dál, pokud se telefon nenajde. Nedůvěra mezi dětmi, Lenka jde domů bez dárku za několik tisíc, hlášení vedení školy, pátrání. Volá se policie? Asi ano. Zatím jsem podobný případ ve třídě bohudíky neřešila. Dívám se na skloněné hlavy, žáci kreslí, šeptem i polohlasně si povídají. Připadám si bezmocná a myšlenky se mi divoce honí hlavou. Buší mi srdce, ranní mírné vlnky mého EKG teď zřejmě nahradily špičaté zuby veliké pily. Snažím se působit co nejklidněji a zkouším vše, co mě napadne. Nové otázky. Bez výsledku. Apel na city. Nic. Anonymní psaníčka Lence. Nic nového. S přiznáním pachatele, který stoprocentně sedí mezi námi, už nepočítám. Vycházíme na chodbu, po jednom posílám děti do třídy, zloděj (to slovo zatím nepadlo, ani já ho nepoužiji, ale určitě je to krádež…) má poslední možnost během několika vteřin vrátit mobil – dát ho do kteréhokoli sáčku u lavice, pak se tam společně znovu podíváme, samozřejmě jsme v nich už hledali. Nic. Sáčky zůstaly prázdné. Napadá mě už jen jedna možnost. Pouštím se do toho nerada, ale za 15 minut končí vyučování. Oznamuji žákům, že se nedá nic dělat, musím vše oznámit řediteli, obvoláme rodiče, že 5.A zůstává ve škole déle. A budeme čekat na příjezd policie.
„Možná pomůže pachová stopa, Lenko, připrav nějakou svou věc,“ přidávám nejtěžší kalibr. Asi to takhle neprobíhá, ale za pokus to stojí. A možná je to všechno marné, třeba už zloděj mobil někomu předal… Se skloněnou hlavou předstírám zápis do třídnice.
Cvak.
„Tý vole, mobil!“
To pronikavé žákovské zvolání uvolnilo dusnou atmosféru a také pád balvanu z mého srdce. (Pane Holtře, určitě jste musel nakreslit aspoň kousek vodorovné čáry!)
I já jsem periferním viděním zaznamenala rychlý pohyb drobného plochého předmětu odněkud ze zadních lavic diagonálně skoro přes celou třídu. Lenka vybíhá z lavice a zvedá svůj mobil. Kontrola, je v pořádku. Třída se rozhlučela. Vydala jsem pokyn odevzdat práce, stejně výsledek nebude stát za nic. Hodinu jsem rychle ukončila: jak mě mrzí, co se stalo, a jak jsem ráda, že se mobil „našel“. Že každý může udělat někdy v životě chybu a právě škola je místem, kde se učíme, že by se neměla nikdy opakovat.
Na druhý den jsem si domluvila schůzku s Lenčinou matkou. Lenka mi řekla, že asi ví, kdo jí mobil vzal. Přiznala jsem, že i já mám svůj tip, za pět let se toho ve třídě přece jen dost událo. Nikoho jsme ale nejmenovaly, ani jedna jsme neměly žádný důkaz. Lenka odchází na osmileté gymnázium, ona i její rodiče považují případ za uzavřený a nepřejí si žádné další vyšetřování.
V pátek jsem rozdala vysvědčení. Byla to fajn třída, budu na ně ráda vzpomínat. Jsem přesvědčená, že se jednalo o nějaké „uklouznutí“ ze závisti a že žák, který měl u sebe dvě hodiny cizí mobil, si prožil své a jednání už nebude opakovat. Kdo to byl, jsem se nikdy nedověděla.
Odpoledne jsem si šla na kardiologii pro výsledky. Netrpělivě jsem lékaři nakukovala do zprávy.
„Máte to v pořádku, za půl roku si vás zkontrolujeme.“
Poděkovala jsem a s vidinou dvou klidných měsíců vycházela z ordinace.
„Počkejte, ještě jsem se vás chtěl zeptat, co jste dělala ten den v poledne…“
