Friend enemy

Srpnové odpoledne v kavárně. U stolku sedí kamarádky. Neviděly se už od června. Jedna žije sama, právě se vrátila z Chorvatska, kde celé léto dělala delegátku. Druhá se předloni provdala za muže snů, kterého jí ta první závidí.

„Dáme si dneska latté, to nám dlouho vydrží. Nespěcháš, viď.“

„Vůbec ne, moc jsem se na tebe těšila, a mám spoustu fotek, to vypadá i na lahvinku červeného. Povídej, co moře a Chorvati?“

„No, moře nádhera, ale moc jsem si ho neužila. To víš, účastníci zájezdů… Pořád něco řešíš. Někomu je moc horko, jinýmu je zas v noci zima, a ve skříni je pro každýho jenom jedna deka. Lidi volaj, že v moři jsou řasy a medúzy. Jeden chlápek si stěžoval, že už druhej rok chybí u snídaně šípkovej džem. Nějaká ženská první den posnídala vrchovatej talíř míchanejch vajíček a chytil ji žlučník. Cestovní pojištění samozřejmě neměla. Prej to nikdy nepotřebovala. Dovolenou strávila v nemocnici, ta se tedy prohne. Jeden otrava si vojenským krokem změřil cestu od hotelu na pláž a zjistil, že je to o dvacet metrů víc, než se uvádí v katalogu. Představ si, že jezdí na stejný místo snad deset let, a každej rok po návratu píše rozsáhlý stížnosti na delegátku i na celou cestovku a chce slevu. Loni mu vadilo, že řidiči nezastavili ve Slovinsku u stejný benzínky jako vždycky, prej si tam pokaždý dával dobrý kafe do papírovýho kelímku. Taky jsem měla problém přímo s hotelem. Musela jsem domlouvat jedný rodině, která chodila na snídani s batohem a vždycky ho narvala jídlem na celej den. Ty znám, dělaj to každej rok, letos ale s sebou už měli tři děti, tak si pořídili větší ruksak. Stejně si nedali říct. A jedna dáma nebyla spokojená s tím, že číšníci i servírky v hotelu měli hnědý hadry. Prej je podle bontónu možná jedině černá. Nejhorší byl ale zážitek na pláži. Přes půl hodiny tam záchranáři rozdejchávali staršího pána, ale nic nezabralo, ani defibrilátor. Přikryli ho bílou plachtou, ležel tam chudák ještě dvě hodiny. Chválabohu to nebyl můj klient.“

„A co chlapi?“

„No, nic moc. Byl tam jeden krásnej Francouz, ale ta jeho se od něj nehnula na krok. Potom tam byl ještě nádhernej dvoumetrovej blonďák, to víš, zkusila jsem několikrát navázat kontakt, ale nezabral. No, a pak se to vyjasnilo. Za dva dny dorazil malej brejlatej tlusťoch a ubytoval se u něj na pokoji. Tak mi došlo, že nemám šanci.“

Poslouchala kamarádku a vzpomínala, jak spolu kdysi trávily poslední prázdniny před státnicemi v Pule. Bezstarostně, za peníze z brigády a navíc s příspěvkem od rodičů. Ráno na trh, celý den na pláži, živily se melounem a broskvemi, tu chuť nikdy nezapomene, večer si osmahly rybu. V malé hospůdce si daly veliki kapučino a láhev Teranu, istrijského červeného. Opravdu si to užily. Opustila vzpomínky, vytáhla mobil s obrovským displayem a začala předvádět plejádu fotografií.

Na kolách u Valtic. Sportovci, dva štíhlí cyklisté se sklenkou vína v ruce, nádherný pár. Značková kola, výbava, oblečení.

U bazénu na Mallorce. Na lehátkách s koktejlem. Úsměvy s ukázkou řady dokonale bílých zubů, kontrast k opálené pokožce v plavkách z letošní kolekce.

Dolomity. Selfie u lanovky v nadmořské výšce 3000 m, oba v outdoorovém oblečení, ona v signální růžové, on ve světle zelené.

Grilování na zahradě u domu. Terasa, anglický trávník. Muž v kuchařské čepici. Nese už na pohled šťavnaté steaky, jasně že v bio kvalitě. Ona nabízí salát ze zeleniny od farmáře. Veselí ovínění a opivení hosté kolem zahradního stolu.

Kamarádka nadšeně nakukovala do jejího mobilu, všechno jí ze srdce přála, jen měla pocit, že to, co vidí, je o sto procent lepší než pracovní „způsob léta“ na Istrii. Pochválila kvalitu fotek, výběr lokalit, zahradu i outfity. Třeba příští rok, zasnila se…

Dopily studenou kávu a zteplalé víno. Na parkovišti se rozloučily. Nasedla do auta, zamávala, a jen co zabouchla dveře, vrátila se do reality. Projela věčně rozkopanou ulicí a zaparkovala u branky. Manžel už byl doma. Žaludkem jí proběhla sotva znatelná vlnka. Už ten pocit znala. Panna nebo orel? Dobře, nebo špatně?

Dobře! Okamžitě diagnostikovala situaci a oddechla si. Manžel vyběhl ven, sjel s autem do garáže a pak jí nadšeně líčil nějaký svůj úžasný projev na poradě. Neposlouchala ho, jen se usmívala a kývala. Byla ráda, že nenastala „tři vé“: výslech, výčitky a výchovná lekce. Bylo jí ale líto, že kamarádce zase neřekla, jak to u nich chodí. Řekne jí to určitě příště, opravdu. Nejdřív si myslela, že si všechno moc bere. Ale pak o tom četla v nějakém časopise, psali tam, jak se chová frenemy, a bylo to přesně jako u nich doma. Ne, nebude to odkládat. Napíše jí dlouhý mail, to bude snazší. Mail o odvrácené straně zářivých fotografií.

Jak měla radost, že zvládla ujet na kole v horském terénu za den skoro padesát km, ale pak se dověděla, že v kopcích špatně přehazovala kolečka. Na kole zdržuje, pořád pije, čůrá, natírá si pusu jelením lojem. Vlastně skoro pořád pije, lahvičku si bere snad i na záchod.

Jak si na první večeři v hotelu u pláže oblékla nové šaty a dověděla se, že ujdou, ale na ní jsou trochu pytlovité.

Jak si vzala na túru sportovní kalhoty, které spolu vybírali, a ozvalo se: „A nejsou ti v pase malé?“

Při domácím grilování zase neměla boty na podpatku. Pila moc kafe a pak spotřebuje moc toaletního papíru. Jí moc často a moc malé porce. Nemá vůbec orientační smysl. Plete se lidem do cesty, na přechodu zdržuje auta. Je pomalá. Nemožná. Nemocná, psychicky.

Ano, občas se dočká i překvapivého chvalozpěvu. A zatím vždycky mu na to skočí…

Když mu dala dárek k narozeninám. „No vidíš, co už na tom počítači všechno umíš s fotkami, ta prezentace je fakt zdařilá. Škoda ale, že nezvládáš ty základní věci.“  Ne, nešlo o pochvalu.

Když vyprávěla, jak se jí něco v práci podařilo. „ No, to jsi fakt dobrá… Ale zase to nijak nepřeceňuj, je to jen drobný úspěch.“

Když upekla borůvkový koláč a kamarádi se na něj vrhli, že na ni zbyly jen drobky v pekáči. „Ten koláč se ti moc povedl. Ale určitě jsi tam nacpala zase nějakou celozrnnou mouku. A příště tam dej víc cukru.“ Minule byl ale podle stejného receptu prý moc sladký. Začala si to zapisovat.

Manžel už je v ložnici, sleduje nějaký sportovní přenos. Připravila mu na ráno snídani a zapnula si počítač v obýváku. Odpověděla na maily. Otevřela si novou zprávu, vložila kontakt na kamarádku…a pak klikla na Zahodit. Vždyť je přece všechno v pořádku. Má se dobře, nic se jí neděje, nikdo ji nebije, manžel měl dnes prima den, uvařil večeři a ani mu nevadilo, že byla tak dlouho v kavárně. Plná naděje a dobrého červeného jde do postele.