Skončily zápisy budoucích prvňáčků a zákonní zástupci se dovídají, která paní učitelka bude učit jejich zlatíčka. Vzpomínám na různé varianty prvního setkání dítěte se školou.
Hlavou mi běží film.
Já sama u zápisu. Na to si pamatuju už jen velmi velmi mlhavě. Trochu jsem se těšila na něco nového, o čem jsem zatím jen slyšela, trochu bála. Nikdo mě školou nestrašil, ale neprošla jsem školkou, měla jsem svou „paní na hlídání“, protože rodiče neodolali mým proplakaným třem dnům v mateřské škole a našli pro mě hodnou „tetu“. Takže jsem si vůbec neuměla představit, jak to v kolektivním vzdělávání chodí. Paní učitelka ve škole byla vlídná, hezky si se mnou povídala, ráda jsem jí zazpívala písničku, nakreslila jsem „panáka“ a nějaké puntíky, měla jsem opsat větu Eva je tu, ale to už znám jen z vyprávění. Text o Evě prý ale matky doma s dětmi předem tajně nacvičovaly a výsledek testu tudíž postrádal validitu, tak se pak místo informace, kde je Eva, začalo psát nic neříkající Vis hu pe. Kresba lidské postavy zůstala na většině škol dodnes.
Střih. Do školy jdou postupně obě mé děti. Adresa, věk, počítání do pěti na prstech, básnička nebo písnička Skákal pes, kontrola výslovnosti a znalosti barev, Vis hu pe a hotovo. Oba přijati bez výhrad.
Klapka. V roli pedagoga. Klasický zápis poprvé. Před mnoha lety, rodiče čekali ve frontě, až se otevřou dveře do jedné z tříd a paní učitelka je pozve dál. Zapsala si jméno dítěte, zjistila, zda budoucí prvňáček zná adresu svého bydliště, umí říci básničku, pojmenuje barvy i geometrické tvary, ví, která ruka je pravá, a vyplní test (panák, puntíky a Eva). Za odměnu předala obrázek.
Klapka. Moderní škola poprvé. Předškoláčky vítají u vchodu zvířátka, ne opravdová, ale žáci školy v maskách a kostýmech pejsků a kočiček, medvědů a Ferdů mravenců. V každé třídě čeká jiná zábavná činnost, zpívání, kreslení, tanečky, divadelní představení. „Boudo, budko, kdo v tobě přebývá? Já myška Hrabalka, já, žabka Kuňkalka“… Rodiče se dělí na dva tábory. Jedni to vítají a jsou nadšeni, druhým se to zdá zbytečně dlouhé a nebaví je to. Není zápis ten, co by se zavděčil všem.
Moderní škola podruhé. Zápis je pohádkový. Budoucí spolužáky vedou do tříd princezny, víly, rytíři, vodníci. Ve třídách se pohádkově tvoří, znějí tam písničky z pohádek. Nechybí divadlo, kulisy a malí herci… Zápis je časově náročný, dětem se v „hernách“ líbí, ani se jim nechce domů. A zase dva póly rodičů, jedni s nadšením sledují a mají pozitivní očekávání, druzí koukají do mobilů.
Po letech přišla změna, vlastně návrat ke klasické verzi. Rodiče vedou děti do třídy, tam je paní učitelky vyzkoušejí z výslovnosti, znalosti barev, držení tužky, posoudí úroveň hrubé i jemné motoriky, pravolevé orientace…
Další změna, vynucená covidem. Žádné děti, žádní rodiče, žádná zvířátka, jen elektronické přihlášky a předání papírů v rouškách.
A letos?
„Milí žáci a žákyně, dneska musíme na odpoledne připravit třídu, budou se tady zapisovat budoucí prvňáčci. Pomůžete mi? A kdo z vás si pamatuje na svůj zápis do školy?“
„Jaký zápis? Co je to?“
„Aha, vždyť vy, letošní třeťáci, jste přece u zápisu vůbec nebyli… To přijdou do školy rodiče s dětmi…“
