Černý byl dneska celý den. Zamračené nebe, mrholení, déšť. Jako by se stmívalo hned od rána. Původně jsem se chystala na turistický pochod z Prahy na Okoř jako loni, ale kvůli předpovědi počasí se mnou nikdo nechtěl jít...
Nejsem „z cukru ze soli“, tak jsem vyrazila sama aspoň na kratší procházku Černým mostem. Venku nikdo, všichni byli v „centru“. Objednala jsem si tam kousek textilu, který je lepší vyzkoušet, tak jsem měla aspoň nějaký cíl. Tolik lidí jsem tam ale ještě nikdy nepotkala! Zřejmě je přilákaly lednové slevy a zvolili šopování i kvůli počasí.
Jenže černo bylo vlastně i uvnitř. Snad 90% lidí mělo na sobě černé bundy a kabáty. Občas nějaká tmavě šedá nebo modrá, ale minimum barviček. Svítily jen módní barevné teplákové soupravy, tepláky a mikiny s kapucí, když si někdo odložil kabát. Bílé, žluté, růžové…
Lidé nakupovali jako diví, pak posedávali nebo polehávali na kanapíčkách, kde se to smí, nevnímali svět kolem sebe, a hleděli do svých mobilů. Nebo jen tak korzovali s kávou a koktejly v kelímku. Pohoda. Mladí, staří, s kočárky, s berlemi, na vozíčku… Narvaná byla i jídelna v přízemí, co jí říkají restaurace.
Objednané zboží jsem si koupila a venku bylo pořád černo a mokro, tak jsem se vypravila ještě do obří modré haly plné nábytku. I tady byla hlava na hlavě. Mladé páry, co zařizují své první bydlení, celé rodiny, co si to sem přišly užít, parta přátel, co si pořizuje něco na spaní, když se vzájemně chce navštívit, samotné osoby s papírovým metrem, co hledají nový kousek do bytu. Žluté a modré tašky plné, fronty u pokladen. Občas byl „rozhlasem“ volán nějaký rodič do dětského koutku, asi to tam dítko přestalo bavit, nebo řidič vyzván k přeparkování. V jídelně, co jí také říkají restaurace, bylo plno i tady. Nikdo už v sobotu nevaří doma oběd? Klid, všichni byli evidentně smířeni s tím, že si vystojí několikrát zatočenou frontu.
Jen já jsem byla jako Alenka v říši divů…
