V čem vidím hlavní problém islámu...

Především v tom, že v něm náboženství nerozlučně splývá s politikou. Pro mnohé je ideálem teokracie, tedy něco na způsob současného Iránu. Vláda v islámském státě musí fungovat v souladu s přikázáními islámu, potažmo šaríe. Míra konzervativismu se mezi různými státy liší, v Turecku došlo i k výrazné sekularizaci společnosti, ale otázka je, zdali si tento stav dlouhodobě udrží. Obecně ale islám brání tomu, aby byla vláda Boha nahrazena vládou občana a tudíž nemůže dojít k potřebné liberalizaci společenských a morálních přikázání.

Nutno podotknout, že "křesťanská" civilizace se do dnešního stavu dopracovávala 2 tisíce let, a rozhodně to byla cesta značně trnitá. V Bibli můžete najít velmi mnoho značně problematických pasáží. Není tu nouze o výzvy k absolutní podřízenosti Boží vůli. Na řadě míst se slibuje hrozivý trest "pronárodům", které utiskovaly Izrael. Sodoma a Gomora představují návod, jak zatočit s nemorálností. Zjevení Janovo prozměnu slibuje hrozné tresty těm, kteří odpadnou od Boha a jejich jméno nebude zaznamenáno v Knize života. Kdybychom chtěli Biblí ospravedlnit krutosti vůči jiným, odůvodnění si tam už najdeme.

Samozřejmě v Novém zákoně Ježíš káže, abychom odpouštěli těm, kteří se vůči nám provinili, ukazuje slitování s hříšníky, pokud činí pokání. Nechci se zde pouštět do složitých diskusí o tom, nakolik byl Ježíš skutečnou historickou postavou a jaká je věrohodnost evangelií, podotknu ovšem, že při pohledu do historie můžeme vidět poměrně výrazný rozpor mezi tím, co se hlásá, a co se skutečně koná. Nastavovat druhou tvář se evidentně nikomu moc nechtělo a války vedli křesťané se stejnou urputností, jako kdokoli jiný. Společná víra jim navíc nijak nebránila, aby vesele válčili i mezi sebou.

Pro vývoj křesťanské civilizace bylo důležité to, že světstká a církevní moc nikdy nesplynuly v jednu. Mezi panovníky a církví vládl mnohdy nesmiřitelný boj o moc, jak ukazují třeba spory o investituru, dosazování různých vzdoropapežů, nebo přímo zakládání církví nových - ať už jde třeba o rozpad na "západní" a "východní" církevní větev nebo založení Anglikánské církve. Postupem času se navíc církev dostala pod tlak také "zdola". A my jakožto "potomci Husitů" víme, co taková reformace obnáší. Reformní snahy měly dlouhodobě především ten význam, že zpochybnily autoritu církve jakožto instituce.

Plamen Francouzské revoluce pak zásadním způsobem převrátil evropskou společnost. Vláda již neměla existovat z vůle Boží, ale z vůle lidu. A ačkoliv "občanský princip" společnosti revoluční teror následně opět úspěšně pohřbil, nebylo to navždy, neb téměř za dveřmi již čekal rok 1848. Revolta přitom nebyla namířena jen proti šlechtě, ale stejnou měrou i vůči církvi, která její vládu podporovala. Vliv církve se od té doby nepřetržitě zmenšoval. Neznamená to, že vymizel zcela - našimi sousedy jsou třeba silně katolické Polsko a Slovensko, v USA občas obživnou snahy "zrovnoprávnit" kreacionismus s evoluční teorií. Celkový trend je ale jasný - odluka církve od státu, individualizace víry a postupující liberalizace společenských pravidel.

Takovýto vývoj u islámu dosud nenastal. Naopak můžeme pozorovat spíš posun ke konzervativismu. Západní společnost se vyznačuje neustálým zpochybňováním vlastního konání, kritikou stávající politiky a hledáním alternativ. Ne vždy jí to musí být ku prospěchu - nacismus nebo komunismus jí ke cti příliš neslouží - i z podobných katastrof se ale snaží poučit. Pochybovat se smí o všem, což v islámu neplatí. V Evropě si můžete dělat klidně legraci z papeže, zesměšňovat proroka Mohameda je naproti tomu v islámu nepředstavitelné.

Svět islámu na společenskou krizi reaguje přesně opačně. Místo snahy zmodernizovat stovky let staré tradice se pokouší dosáhnout "čistoty" odmítnutím jakéhokoliv "západního" myšlení. Místo sekularizace se naopak ještě víc přimyká k víře, v níž musí být vše striktně podřízeno Boží vůli. Opevňuje se v rozpadající se tvrzi prastarých zvyků, z níž vehemetně vykazuje "dekadentní" cizáckou kulturu, která by muslimy odvrátila od "pravé" cesty.

Islám je navíc striktně doménou mužů, což mu rozhodně nepomáhá. Společnosti s převahou "mužského" prvku mají tendenci být víc agresivní vůči ostatním. Ženy mají obecně menší tendenci válčit, takže pokud mají ve společnosti větší slovo, dokáží výbojné choutky mužů lépe krotit.

Kam až může touha po "návratu ke kořenům" islámu dospět, můžeme nyní vidět v Sýrii a Iráku. Islámský stát si vybírá to nejkonzerativnější z konzervativního. Pokud bude tento vývoj pokračovat i dál, stane se islám jakýmsi reliktem středověku. Odmítáním sebereflexe se konzervativní kruhy cyklicky ujišťují o vlastní pravdě a nabízejí obyvatelstvu "spirituální výšiny" islámu jako protiklad morálního relativismu Západu.

Islám by se nutně potřeboval vymanit ze zajetí jediné pravdy a naučit se zpochybňovat autoritu těch, kteří ji hlásají. Pokud se nedokáže individualizovat a liberalizovat, pak vývoj spěje ke konfrontaci. Otázkou je, zdali má Islám stovky let na to, aby modernizaci stihnul, než dojde na zbraně...