Sobotka se Zaorálkem dokazují, že demokracie je na prodej

Neustále slyším nářek, že všemu vládnou peníze a hamižnost, ideály nikde, každý hrabe jen na sebe. Pak nastoupí Sobotka se Zaorálkem a dokážou, že je tomu skutečně tak. Čína představuje plný pytel peněz, ze kterého bychom si rádi nabrali co nejvíc. Jen si budeme muset dávat dobrý pozor, co jí budeme ještě smět říct.

Naprosto rozumím tomu, že vzájemný obchod je pro světovou ekonomiku kriticky důležitý. Otázkou ale je, do jaké míry musíme stát před našimi obchodními partnery v předklonu. Pokud ukážeme, že své hodnoty rádi potlačíme výměnou za větší zisk, zároveň ukazujeme, že jsme ve vzájemném vztahu tím slabším. Tím, komu je diktováno, co smí říkat a jak smí se svými partnery jednat.

Jak moc si vlastně ceníme demokracie a individuální svobody? Jsou pro nás důležitější než naše peněženka? Můžete namítnout, že obchod s Čínou je pro naši ekonomiku důležitý. Když s ní nebudeme obchodovat, jen tím oslabíme sami sebe. Naprosto souhlasím. Věc má ale ještě jednu rovinu - pokud se postupně vzdáme svých ideálů ve vztahu ke svým zahraničním partnerům, nevzdáváme se jich i sami vůči sobě?

Často se hovoří o jakési "krizi identity", kterou Evropa prožívá. Není ale právě tohle jedním ze symptomů? Sebevětší hospodářský růst ideové vakuum zaplnit nedokáže. Pokud budeme usilovat o obchodní vztahy s Čínou za každou cenu, dáváme tím najevo, že jsme na ní závislí. To jí samozřejmě dává moc jednat s námi z pozice síly. Hospodářsky se můžeme zdát silnější, ale vnitřně jsme slabší, protože nemáme žádné vnitřní přesvědčení, které by nás posilovalo. Peníze nemohou nahradit naši identitu, bez ohledu na to, jak moc je považujeme za důležité.

Jistě, někdo může říct: "Ideálů se nenajíme!" Pravda. Problém je, že demokracie a svoboda jsou vystavěny na ideálech. Jestliže pro nás tyto ideály ztratí význam a demokracie změní jen na jakousi formální skořápku, nevyhnutelně se časem zhroutí. Nebo se spíš změní na něco jiného. Protože proč nejít o krok dál a nezeptat se - nepodvazuje demokracie zbytečně naši prosperitu? Není nám individuální svoboda spíš na obtíž? Nebylo by lépe jít cestou maximalizace prosperity a demokratické ideje nechat snílkům s hlavou v oblacích.

Prosperita je lákavá, zatímco svoboda je abstraktní. Přínos obchodu můžeme pocítit už dnes, zatímco přínos svobody obvykle doceníme až tehdy, když ji ztratíme. Pokud přistoupíme na obchod s Čínou čistě za jejích podmínek, nemůžeme se divit, že se jí časem můžeme začít stále víc podobat. Schopnost stát si za svými ideály je také součást naší svobody. Jakmile ji jednou prodáme, těžko ji budeme získávat nazpátek.