Proč žiju v mobilním pravěku

Jsem tak trochu technologický kontrarevolucionář. Nemám chytrý mobil, nikdy jsem ho neměl a ani mít nehodlám. Vůbec neznám názvy nejnovějších modelů a jsem hluchý k posledním výkřikům techniky. Znamená to, že jsem nějak porouchaný? 

Přitom bych neřekl, že jsem nějaká konzerva, která by odmítala pokrok. Přesto mi mobil nikdy k uchu nepřirostl. Můj bezdrátový telefon je tak starý, že brzy bude patřit do muzea, ale stejně bych mohl nechat zatroubit famfáru, kdykoli se ho chystám zapnout. Jakmile to udělám, nejpozději do pěti minut se mi ozve nějaká nabídka na výhodnou kartu, se kterou ušetřím 5% v nějakém obchodě, o kterém jsem v životě neslyšel. Když ho pak vypínám, dostaví se pocit úlevy. Konečně v bezpečí...

Samozřejmě vím, že bez nejmodernějšího mobilu se připravuji o spoustu věcí. Nemůžu si vybrat, jestli chci pozadí s ptáčky nebo s květinami. Nemůžu fotit každé graffiti, kolem kterého projdu. Dokonce nemůžu ani vyfotit svoji kočku a dát si ji na facebook, který jsem taky už pět let nezapnul! Nemůžu si vyřizovat e-maily, zatímco čekám na zastávce na autobus, sedím v kavárně nebo lyžuju na sjezdovce. V autobuse si pak nemůžu číst, co je nového v Blesku, a musím si tam nosit takové archaické předměty, jako jsou knihy. A co je úplně nejhorší - nemůžu si stahovat všechny ty strašně užitečné aplikace za pět dolarů, třeba česko-svahilský slovník.

Když vidím ikony, svištící freneticky po dipleji poháněné míhajícími se prsty, děkuji konstruktérům za starou dobrou klávesnici. Napsat na něčem takovém SMS je pomalu na další vysokou školu. Mě stačí, když mi mobil občas ukáže, kolik je hodin. Pak nepotřebuju ani hodinky. Už je vlastně taky pár let nenosím. Když se mi rozbily, zjistil jsem, že mi nějak nechybí. Za chvíli budu jako Diogénes. Ale hrníček ještě používám.

Nevím, jestli anténa způsobuje rakovinu, ale docela určitě způsobuje závislost. Jedna moje kamarádka si během patnáctiminutové procházky parkem stihla třikrát zavolat, většinou v duchu "Sorry, dneska už mám další čtyři akce". Když jede na víkend pryč, má s sebou tři tašky - v jedné oblečení a ve dvou elektroniku. Zosobněný zlatý věk techniky.

Zkrátka jsem relikt, ale nevadí mi to. Nikomu hračky neberu ani nerozmlouvám, ale když cítím touhu po teplém lidském slově, zajdu s někým radši na kafe. Můj prehistorický telefon sice necítí vlahý dotek internetu, ale ani nezaslechne řehtání Trojského koně. Ale už se těším, až uvidím po ulici chodit lidi s těmi Google brejličkami. Jen doufám, že když se budou dívat na ten postranní displej, tak jim brýle včas řeknou, že je před nimi otevřený kanál...