Moje právo na čistý vzduch je silnější než vaše právo si zapálit

Předpokládám, že budu po zásluze ukřižován, ale z tohoto tvrzení neustoupím. Vyrojila se nám tu řada argumentů, proč je prý zákaz kouření v restauracích nesmyslný. Mezi nimi dominuje zejména ten, že stát nemá podobným způsobem regulovat soukromé podnikání. Problém ale je, že zde nejde primárně o střet stát vs. občan, ale především o konflikt práv kuřák vs. nekuřák. A právě svých práv jakožto nekuřáka se nyní hodlám zastat. 

Úvodem poznamenávám, že existuje celá řada míst, kde si stejně nezapálíte. Ve vlaku, na úřadě, ve škole, v nemocnici nebo v hotelovém pokoji - tady musíte na cigaretu zapomenout. To není nějaká zvůle státu, ale docela obyčejná reakce na to, že kouření v uzavřených prostorech je problém. Nekuřák nemá být nucen sdílet prostor s cigaretovým kouřem. Zákazy kouření existují primárně proto, aby je chránily.

Námitka č.1 zní - nikdo vás nenutí chodit do restaurací, kde se kouří. Svatá pravda. Jenže problém není v tom, že mě tam někdo nutí chodit. Problém je, že tam nemohu chodit. Kuřák může navštěvovat jakákoliv zařízení, já jen ta nekuřácká. Kuřáci jsou vůči mně tudíž de facto zvýhodněni. Jejich svoboda kouřit omezuje moji svobodu volby.

Námitka č.2 zní - ať to vyřeší trh. Dovedeno ad absurdum bychom mohli zavést kuřácké supermarkety, drogérie a obuvnictví a říct, ať si to trh vyřeší. Já ale nechci, aby to řešil trh. Chci mít možnost využívat stejných služeb jako kuřáci. Pokud jde o omezení svobodného podnikání, to je trochu křížek po funuse. Stát uvaluje na restaurační zařízení celé stohy hygienických pravidel, která jejich podnikání nepochybně omezují víc než nějaké zákazy kouření. A i když se nám řada požadavků může zdát jako z Marsu, stát musí zavádět hygienické standardy, protože je povinen dbát o zdraví občanů. Nedomnívám se, že by někdo požadoval, aby si Salmonellu vyřešil trh...

Při střetu práv silnějšího a slabšího je nutné, aby se omezil ten silnější. Ve vztahu kuřák-nekuřák je nepochybně kuřák tím silnějším, protože já nemám žádnou pravomoc kuřákovi nakázat, aby přestal kouřit. Prát se s ním kvůli cigaretě nebudu. Mám tedy na výběr buď dýchat kouř nebo odejít. Otázka ovšem je, proč bych to měl být já, kdo se uskromňuje. Já kuřáka svým nekouřením nijak neohrožuji, zatímco on mě svým kouřením ano. Takže pokud se v restauraci musí jeden z nás omezit, pak trvám na tom, aby to byl kuřák, ne já.

Ani ekonomické argumenty moc nepomohou. V zemích se zákazem se hospody ekonomicky nepoložily. Pamatuji si, jaký strach panoval v Irsku... a ono nic. "Puby" existují vesele dál. Zaznamenal jsem i poněkud paradoxní argument, že zákaz nemá smysl, protože většina restaurací je dnes už stejně nekuřácká. Inu pokud je to tak, pak ani zavedení zákazu nebude mít žádné katastrofické ekonomické dopady, ne?

Nepředhazujte mi prosím, že jsem zastáncem nějakého státního dirigismu. Kouření je velice specifická oblast, která se těžko k něčemu přirovnává. Alkohol si každý pije sám za sebe, stejně tak přepálený tuk si každý uloží ve vlastních tělesných partiích. Kouření v uzavřené místnosti ale rozhodně nelze považovat za "soukromou zábavu". 

Lucie A. Sulovská ve svém včerejším blogu zmínila, že stát nikomu také nenařizuje zdravý životní styl a nezakazuje jíst nezdravé potraviny. Problém této argumentace je, že pojem "zdravá výživa" se dost obtížně definuje. Rady různých potravních specialistů si pohříchu odporují, typu pijte mléko-nepijte mléko, berte vitamíny-neberte vitamíny, pijte červené-nepijte červené... Stát vám těžko zakáže, abyste si dali guláš se šesti, nebo stanoví kvótu hamburgerů na týden, protože nadváha není čistě výsledkem množství tuku, které sníte. Oproti tomu škodlivost cigaret je docela evidentní.

Pokud mě máte za militantního bijce kuřáků, není tomu tak. Několik lidí v mém okolí kouří a rozhodně jsem za nimi neběhal s obrázky rakovinou rozežraných plic a přesvědčoval je, aby s tím skončili. Nikomu jsem nic nerozmlouval ani nezakazoval. Stejně tak vím, jak těžké je s kouřením skončit, když si člověk jednou vypěstuje návyk. O to víc je třeba si vážit těch, kteří se touhle cestou vydali.

Mým zámyslem rozhodně není kouření zcela zakázat a vymýtit ho z povrchu zemského. Po kuřákovi chci jen to, aby s cigaretou počkal po tu dobu, co budeme vedle sebe sedět v restauraci. Věřím, že to tu chvíli vydržíte, a mně to pomůže. Rozhodně alespoň v tom, že se nebudu před vstupem do podniku muset ujišťovat, že se uvnitř nevznáší kouřová clona...

Tak a už se do mě můžete pustit v diskusi. Ring volný!