…je skryté blízko břehu. Sedí tam a proudy zná a ty závidíš tu něhu. I když víš, že pouze blázen má dost sil nést vločku sněhu. A když svírá vítr v dlaních, tak chce dát nebi duhu.
V roce 1966 tím Leonard Cohen prý myslel jednu Zuzanu z Montrealu. A tam někde mezi proudy anglických a francouzských vlivů hledal štěstí. A našel jí v duze přes řeku svatého Vavřince. A nejen ta Zuzana tam to cítila.
"A ty neumíš to říci jak se její lásky zříci. Víc už nemáš a jsi prázdný. On a říká chyť mi mlhu. Z jejích vláken spleť tu touhu."
Někdy kolem roku 1969 uchopil touhu jiných Zdeněk Rytíř a Václav Neckář a nemysleli prý žádnou konkrétní Zuzanu. A naše rodiče se pokoušeli chytat mlhu aby nebyli prázdní. A ač ta Zuzana ještě nebyla na světě, cítila to.
"A ty náhle staneš v běhu. Poznáš svět je ve vás dvou. A ty náhle věříš světu. Dokud dál tvé tělo plní myslí svou."
A potom přišlo ticho a vynucený potlesk. Ale i v tom blátivém světě se rodily písně a básně a děti. A vzduch byl cítit po dešti. A Zuzana už to cítila.
"Pan Ježíš byl jen lodník. Mořem šel, měl suchou nohu. Pak se dlouho na svět díval ze své věže v divném slohu. A sám poznal se smutkem. Utopeným nepomohu. Řekl lidé budou mořem plout a myslel tím jen slzy. A on sám to poznal. Brzy nechal nám jen pár slov ryzích. Ne lidstvím lidství zničen. On zved nás přesto všechny kousek výš."
Divný sloh byl všude kolem. Utopeným házeli kolo ve tvaru hvězdy a té hvězdě chyběl jeden cíp. A přes slzy se rodil smích. A touha. A snění. A tak Zuzana snila.
"A ty náhle staneš v běhu. Poznáš svět je ve vás dvou. A ty náhle věříš sobě. Dokud on tvé tělo plní myslí svou."
A ten sen jí dovedl k veliké řece a k místu, kde už i Mojžíš s Áronem kdysi našli cestu. Stál tam a dokázal mlčet o tom samém. A Zuzana se potichu usmívala.
"Teď slzám dáti dlaň ve své skrýši blízko břehu. Právě obléká ji řeka ve svou nekonečnou něhu. A jak slunce stéká z nebe. Tisíc velkých kapek medu. Jimi zlátne celý kraj a lodě plují do přístavů. Vidím spoustu lidí tančit. Vidím zlaté děti ráno. Jak nám chrání naši lásku. Jak ji chrání jednou provždy. Oh Suzanne v tvých očích."
Slunce teklo z nebe a medu bylo všude kolem dost pro všechny tři. Přístavy na kždém břehu čekaly na tančící námořníky a místo toho přišel Nick Cave. Zazpíval zase tu píseň a vzal si ho kamsi sebou. A Zuzana potichu plakala.
"A ty náhle staneš v běhu. Poznáš svět je ve vás dvou. A ty náhle věříš v lásku. Dokud ta tvé tělo plní myslí svou."
Proteklo spousta slz a odplulo mnoho vln, než pochopili. Našli dno a naučili se po něm chodit tak, aby vystoupali na břeh. Myslí na něj oba. Myslí na něj spolu. A Zuzana může konečně začít nahlas zpívat.
Zasloužíš si to Zuzanko.
