Roky mi trvalo než se naučím stát na pohyblivých schodech vpravo a když přijde můj den D, tak to v Praze změní? Nevím jak dál.
Pohyblivé schody znám sice už z dětství, ale mám před nimi dodnes respekt. U nás v Mostě jezdí většinou prázdné, jedním směrem - nahoru a nebo vůbec jako třeba na nádraží. A tak pro mě dospělost začala kdysi v Berlíně (tehdy ještě západním), když se přede mnou stojící pohyblivé schody rozjely. Samy. A experti na jízdu po tomto pohybovadle, které dokáže leckoho zastavit, byli to Pražáci, mi řekli, že mám stát vpravo. A tak jsem to trénoval. S přestávkami dvacetpět let. V úterý přišel ten okamžik, kdy jsem se chtěl vytáhnout tak, aby mi mí Pražané rozuměli.
Mezi lidmi kteří byli různě velkoměstsky oblečeni, to znamená muž v kulichu a zimní bundě, mladá slečna v minisukni a tričku, starší pán v saku a s motýlkem, nemladá slečna s knírkem v minisukni a tričku, pán ve středních letech se sandály s ponožkami a několik nedočkavých důchodců. Všichni jsme stáli před metrem a čekali na metro tak, abychom si ho mohli v metru číst. Potom, co si i důchodci vzali svou hrst bezplatných novin, dostalo se i na mě a začetl jsem se tak, že jsem málem zapomněl na tu památnou chvíli, ale zvládl jsem to. Postavil jsem se na pravou stranu a slavnostně zůstal stát. A potom jsem se tu strašnou zprávu dozvěděl. Dopravní podnik si přeje, aby lidé začali stát i na levé straně. No nic, jedeme dál. Tedy dolů.
Po příjezdu soupravy zjišťuji, že zmizeli reklamy, ale jinak se nezměnilo nic. Lidé se na sebe nesmějí, nezdraví se a místo papírových věcí čtou věci elektronické. Neznám Prahu tak dobře a tak se spoléhám na to, že mi snad někdo poradí. A tak jedu jedu a jedu a dívám se kolem sebe. Nějak se moji spolucestující změnili. Zmizeli Češi, Češky s knírkami i bez v minisukních i bez a kolem mě jsou samí asiaté. A tak místo toho, abych se ptal na cestu já, ptají se milí mladí (nebo i starší, nevím, nepoznám to) lidé ptají nějakou cizinštinou, nejspíš tibetsky, protože žádnou jinou zemi, která dodržuje lidská práva v Asii a po Praze visí její vlajky, neznám, na cestu mě. Nevím. Jsem venkovan. Nerozumím těmhle nástrahám. A tak se omlouvám lámanou ruštinou a odcházím vstříc svým starostem. Tihle Pražané mi nerozumí.
Stoupám si na protest doprava a odjíždím. Někam vzhůru. Hodně vysoko, vestoje a s hlavou vzpřímenou. Ještěže tam někde nahoře je sluníčko a usměvaví lidé.
