Stejně jako učitel Tkaloun i já jsem vítací typ. A abych se mohl vítat, musím odcházet a odjíždět. Tak jako minule. Políbil jsem Tě na tvář a jel jsem někam na Balkán. A i když jsem jel tam někam, byli jsme v duchu spolu.
Tuzla
"Kocour se schoulil na Tvůj klín. U nohou spí Ti dalmatin v pozici lvů, co zdobí banku. I sama noc má na kahánku, jen Ty se ještě bráníš spánku a síle starých vín."
Dorazil jsem do Tuzly až za tmy. Ten malý penzion jsem našel a unavený jsem se osprchoval aniž bych se rozčiloval nad všudepřítomnými brouky. Umytý a voňavý jsem si lehl a věděl jsem, že ani Ty ještě nespíš. A tak jsem Ti zavolal jenom proto, abych slyšel Tvůj dech. Byli jsme v duchu spolu.
"Jak dlouho to však vydržíš? Už na kostele zlátne kříž... Ne, ani jeho svatá záře nenajde důlek do polštáře, natož pak obrys mužské tváře. A Ty to dobře víš."
Ráno jsem nemohl spát a tak jsem se šel ještě před snídaní projít. Tuzla je takové podivné město kde se minulost kříží se současností i stínem budoucnosti. Jsou tu staré pravoslavné kostely, staré mešity ale i sockomunistické paneláky se stopami po nedávno vybuchujících granátech a také nové džamíje a obchodní dům. Na náměstí Srebrenického masakru jsem se zastavil a zahleděl jsem se směrem k horám, kde pro nic za nic zemřeli mladí lidé jenom proto, že poslouchali své rozhádané politiky. Bylo mi v tu chvíli smutno a tak jsem si vzpomněl na to, že i Ty už jsi nejspíš vzhůru a odkráčel jsem na snídani. Snídali jsme v duchu spolu.
"Má krásko s přetěžkými víčky, snad je Tvůj rytíř na cestách. Snad si Tvou krajkou od spodničky stírá prach..... na cestách."
Celý den jsem naslouchal a hovořil. Snažil jsem se soustředit, ale nešlo to vždy. Jednal jsem s muži, kteří byli mladší než já a už byli válečnými invalidy. Výbornou bosňáckou kávu mi přinesla mladá vdova a smála se. Byla Ti podobná a já jsem tu kávu pil v duchu s Tebou.
"Až přes řeku a do strání se rozléhá Tvé volání. I Jonáš ve velrybím břiše by Tvoje slova musel slyšet. Vždyť voláš tišeji, než tiše... Kdo se Ti ubrání?"
A potom jsi mi zavolala. Ten signál nebyl nic moc, protože jsem zrovna byl na hranici mezi muslimsko-chorvatskou a srbskou částí Bosny a tam se žádnému operátorovi vydělávat a utrácet zároveň nejspíš nechce. Možná, že mají pocit, že je stále něco ve vzduchu. Nevím. Ti lidé jsou vůči sobě navzájem hrozně nedůvěřiví a přitom byli, jsou a budou sousedi. Přestože ten signál kolísal, neuzapomněl jsem Ti říct, že mi chybíš, a že Tě mám rád. Byl jsem tam u toho lesíku v duchu s Tebou.
"Vidíš však, nebo nevidíš, jak na kostele zlátne kříž ? Ani ta jeho svatá záře nenajde důlek do polštáře. Natož pak obrys mužské tváře... A den je blíž a blíž."
Na jedné straně údolí jsem viděl postavenou novou mešitu a muslimský hřbitov a na druhé straně hned za říčkou se blýskala opravená věž pravoslavného kostela. I v jeho blízkosti byly hroby. V Bosně je vůbec hodně hrobů. A v nich nejsou pouze ostatky lidí, ale mnohdy i zbytky lidskosti a Evropanství. A mě bylo zase smutno a přál jsem si mezi těmi hroby nebýt. Poslal jsem Ti esemesku abych byl alespoň na chvíli v duchu s Tebou.
"Má krásko s přetěžkými víčky, kývou se, kývou misky vah. Na jedné krajka od spodničky. Na druhé, na druhe.... víří prach."
A večer jsem si dal crno vino a mješano maso. A povídal si dlouho do noci s obchodními partnery, kteří se při podobných situacích stávají přáteli. Dost možná, že mají v žilách podobnou krev jako já, protože se navzdory svým osudům smějí stejnému humoru. A když si tak povídám a popíjím, cinkne mi mobil. Píšeš mi, že Ti chybím a já odpovídám, že to vím, a že i dnes půjdu spát v duchu s Tebou.
"I ve zvířeném prachu cest vidím Tě lampu k oknu nést. Tvá silueta ale bledne, kdo pohlédne, už nedohlédne... Snad ještě můra k lampě sedne. Já však znám tu lest."
Vyrážím zpátky. Cesta je dlouhá, ale já mám jasný cíl. Tam někde na konci mé cesty je návrat. Návrat k Tobě. Návrat k nám. Kousek za hranicemi Ti volám, že už jsem "doma" a že jsem v duchu s Tebou.
"Ach krásko, s přetěžkými víčky, i když má víčka tíží prach, tak po Tvé krajce od spodničky teď ..., bych už nerad sáh?"
A když zaparkuji a nocí projdu k našemu domu a odemknu si dveře, jsem tichý jako myška. Umyju si ruce a vidím, že už spíš a v ruce držíš mou deku. Skláním se k Tobě a lehce Tě políbím na tvář. A Ty se probouzíš a napůl ze sna říkáš: "Jsem ráda, že už jsi doma." "I já jsem moc rád. Chyběla jsi mi." Ještě jednou Tě políbím a znovu Tě uložím. Jsem vítací typ a tak Tě ještě přikryji.
"Dobrou noc miláčku, za chvilku jsem u Tebe..."
