Býval kdysi jeden Jánošík a ten dle pověsti upadl na hrachu, protože na něm nedokázal tančit. Proslavil se zejména tím, že bral bohatým a semtam daroval něco chudým. Nechci jít v jeho stopách.
Nejsem dokonalý.
Vždy když píšu, tak píšu pro radost. A protože jsem sobec, tak si dělám radost především sám. Pokud sem tam ukápne slza či slint smíchu od čtenáře, fanatického klikaře či náhodného kolemklikajícího, jsem poctěn a potěšen a to je tak vše. Nemám žádné jiné pohnutky pro své psaní, nešikovné focení a černobílé či růžové vidění. Jsem už prostě takový a Jánošík ze mě rozhodně nebude.
Rád se směju. Jsem rád, když ten smích vychází od srdce a ještě radši jsem, když se ten smích zpátky k srdci vrací. Proto si píšu poznámky. Proto bloguji. A proto jsem i s pravopisnými chybami občas s Vámi. Nebojuji za sjednocení, rozdělení, vstoupení, vystoupení, svobodu či nesvobodu. Je mi celkem jedno, kdo kde povládne, nebude-li kecat do mého života, a nebude-li ohrožovat život mých blízkých. Nic víc si nepřeji a všechno ostatní je mi celkem jedno a dokážu se nadto povznést. Nad všechno. K životu mi stačí moře, slunce a láska.
A bloguje-li někdo kvůli něčemu jinému, je to jeho věc. Ale já do stejné škatuky nepatřím. A stejně tak nepatřím mezi VIP blogery, a proto rád uvolním své místo jiným. Ten kdo mě bude chtít najít, mě najde a budeme-li chtít, potkáme se. Nic víc. O ničem jiném blogování není.
Nejsem dokonalý. A proto na rozdíl od Jánošíka prohlašuji, že jsem připraven brát bohatým a stejně tak i chudým. A až spatříme svojí vzájemnou nahotu, zjistíme, že jsme stejní. Jak muži, tak ženy. Ze zadu rozhodně a ze předu pasujeme.
Hezký advent.
