Slavíme 17. listopad. Ale je vůbec co?

Tolik trikolór, svíček, hesel, významných osobností, rozhovorů. Slavíme. Ale mě nějak uniká, co. Svobodu. Demokracii! Necítím se svobodně, necítím demokracii.

Necítím se svobodně, když mi život diktuje hrstka byznysmenů, kteří se pro ještě větší moc a vliv vrhli do politiky (nebo naopak). Necítím demokracii, když je mi vše nařizováno a na projevený nesouhlas statisíců obyvatel této země nikdo nereaguje. Cítím zklamání. A nevěřím, že sama.

Když si vzpomenu na dobu před 30 lety, na to vzrušení, že všechno bude konečně jinak a podívám se na to, co dnes žijeme, trochu se mi dělá trpko v ústech. Chtěli jsme svrhnout komunisty, zatím jsme je jen postavili trošku stranou a nechali je být, nechali je schůzovat, a oni zase narůstají. S nikým jsme nezatočili. Přáli jsme si svobodu, ale když se podívám na společnost, vidím, že jedny noviny patří politikovi, co se vysmívá lidem a další média milionáři spřaženému s politiky. Však oni už si pohlídají, co se bude vysílat a psát. Vždycky jsme se dívali, jak při udělování státních vyznamenání byli oceňováni estébáci a vida, oni jsou mezi nimi stále.

Když jsme byli ovládáni a jako loutky taženy nějakým směrem, představovali jsme si změnu tak, že budeme rozhodovat – o tom, jak bude vypadat naše politická scéna, naše ekonomika, naše státní podniky, naše zdravotnictví, naše školství… Ale podniky jsou dnes v rukou hrstky milionářů, kteří s námi manipulují, jak se jim zachce pro svůj ještě větší zisk a moc. Nemůžeme se z toho vymanit, protože vlastní všechna strategická místa a bez nich a jejich produktů a nasazených cen si ani nezatopíme ani se nenajíme. České suroviny a česká voda dokonce už ani nepatří našemu státu, ale cizincům. Politiku prodeje nám diktují směrnice a všemocná neviditelná ruka trhu.

Byli jsme tenkrát dětmi, asi proto jsme si naivně mysleli, že zvrat znamená, že moc se už nikdy nedá do rukou bezcharakterním zmetkům, kteří budou druhé jen využívat a koupat se ve své moci a nedotknutelnosti. Jak jsme se zmýlili!

Nepatřím k těm, kteří by tvrdili, že jsme se za komunistů měli lépe! Ani náhodou, strach a ponižování nejsou dobré pocity, ale není pravda, jak nám stále předsouvá báťuška Klaus, že všichni měli stejné neomezené možnosti a každý si mohl žít lépe! Kdo za komunistů měl, měl kapitál pro začátek svého podnikání. Kdo měl kontakty, měl výhody a mohl si v džungli vznikajících zákonů a síti obchodních transakcí přihrát něco pro sebe.

Nalháváme si, že jsme moc sebrali těm, kteří nás ovládali, kdepak, jenom jsme ji dali jiným! Demokracii jsem si představovala jinak. Svoboda pro mě znamená možnost něco změnit, když se mi to nelíbí. Ale co se děje teď? Obličeje zlodějů a podvodníků, hulvátů, egocentristů a narcisů se na nás každý den smějí z obrazovek, protože je nikdo nemůže svrhnout? To že je demokracie?

Jsem ráda, že se 17. listopadu před 30 lety našlo tolik lidí, kteří vyšli do ulic a chtěli změnu, byli ochotní pro to něco udělat a nechali se i zmlátit! Díky jim. Ale i my dnes potřebujeme změnu! Ani po 30 letech to totiž pořád není „ono“. Jenže tolik už nás do ulic nepůjde, jsme na to už příliš pohodlní, tlustí a líní! Kéž bych se mýlila!