Otevřená dlaň Čechů vůči Ukrajincům se uzavírá

Pošta už neposílá bezplatně balíky na Ukrajinu. A dokdy u nás budou zdarma v ubytovnách Ukrajinci, prchlí před válkou? Dokdy budou zneužívat náš sociální systém a pobírat dávky, aniž by šli do zaměstnání? Tak já vám to řeknu. 

Ukrajinci u nás bydlí. Celkem jich bylo 19 (10 dospělých, 9 dětí). Mám s nimi za půl roku soužití bohatou zkušenost. Hned po 14 dnech, kdy se otřepali z nejhoršího šoku a čtyři dny trvající cesty s dětmi, se začali shánět po práci. Měla bych psát tvrdé y, protože to jsou samé ženy. Během dalších 14 dní ji skutečně našly. Nevybíraly si. Vzaly vše, co bylo k mání. Opravdu podřadné práce, a to 2 z žen měly dokonce vysokou školu. Čtyři ženy do zaměstnání nešly. Osmdesátiletá paní, pak matka, asi 30 let, pečující o dítě na vozíčku a její maminka, střídající se s ní při péči o dítě a jedna šedesátiletá babička, která by sice ještě pracovat mohla, ale stará se zde o tři vnoučata v rozmezí 5 – 12 let.

V posledním měsíci se 2 ženy s dětmi na Ukrajinu vrátily. Nemohly domů, jejich město je zničené, domluvily se s příbuznými na západu země. Olesja (jméno je změněno) se zde rozhodla zůstat.

Včera za mnou přišla zoufalá. Má práci a chce se osamostatnit, odejít z ubytovny, shání byt. Tedy jeho pronájem. Jenže: kamkoli zavolá, všude jí řeknou, že nabízený byt je již obsazen nebo rezervován. Zkusila jsem na deset inzerátů zavolat já. Všechny byty byly volné, mohla jsem se okamžitě domluvit na prohlídku, tedy do chvíle, kdy jsem řekla, že podnájem nechci pro sebe, ale pro ukrajinskou kamarádku. Najednou se majitelé nebo zprostředkovatelé rozpomenuli, že vlastně už mají něco předběžně domluveno, že byt, ač 2+1 , je příliš malý na pobyt 3 osob nebo že mají podmínku, že podnájemníci nesmí mít děti, někde mi zcela otevřeně řekli, že Ukrajincům nic nepronajmou. Když jsem argumentovala, že rodina je slušná, nepomohlo to, dokonce se mi v jednom případě dostalo nadávek s tím, že je jasné, že jsem nějaký jejich dohazovač, co za to bere prachy.

Žádné prachy nemám, zbyla jen hořká zkušenost. Olesja i její syn a Olesjina sestra, která by s nimi bydlela, jsou slušní lidé, nikdy jsme s nimi neměli nejmenší problém, pracují od první chvíle, kdy to bylo možné, mají pravidelný příjem, který by jim plně dostačoval k zaplacení nájmu i kauce, jsou tiché, nikdy jsem je neslyšela se hádat nebo křičet, čistotné a já nevím co ještě. Skutečně nevím, čím by vadily, že nemohou být vpuštěny do českého bytu. Mají jedinkou vadu na kráse – jsou z Ukrajiny.

Jsou Ukrajinci prašiví? Nebo jinak strašní? Je jich v jejich národě víc strašných, nepřizpůsobivých, špatných a nevychovaných než v našem? Nebo jsme my, Češi, tak nesnášenliví, rasističtí či nacionalističtí? Plní předsudků? Kdy se vylidní ubytovny, které jsme nabídli jako přechodné ubytování lidem prchajícím před válkou? Nevím. Možná až poté, co vydělají na koupi bytu, protože podnájem jim prostě nikdo neumožní. Ale možná až poté, co budeme schopni přistupovat k těmto lidem jako k ostatním v naší společnosti. Bez předpojatosti, že přichází ničit či zneužívat.

Olesje došlo, v čem je zakopán pes. Je z toho zklamaná. Přála bych jí i ostatním, ať nám dají ještě šanci a učiní s námi další dobrou zkušenost, protože stále doufám, že jako národ prokážeme, že jsme ještě celkem kultivovaní a slušní. A že těch srdečných, laskavých a nezaujatých je tu pořád spousta.