O boji s daňovým přiznáním 1:0

Taky svádíte boj na poslední chvíli s daňovým přiznáním? Taky prohráváte? Daňové přiznání a já zase 1:0. Taky z toho máte koncem března nervy v kýblu a jste na to sami? Sami, opuštění a nebozí? 

S haldou příloh, cifer, odečtů, součtů, koeficientů… Není divu, je to nerovný boj. Vždy si myslím, tedy až do konce března, že nejsem úplně hloupý člověk, že si s lecčíms poradím, ale nad růžovými formuláři a jejich přílohami a popisky se ukazuje má pravá tvář – podstatou jsem pravěký primitiv. Nevím, kam kamenem vytesat cifru, natož kam ji vepsat, při přepisu vydávám různé hrdelní zvuky a neartikulované výkřiky. Chytám se hlavy a nejradši bych si ji rozbila kyjem nebo jí udeřila o stěnu jeskyně.

Nechápu, proč je daňové přiznání růžové. Mělo by být modré, ta barva prý uklidňuje. Jako dívenka jsem měla růžovou ráda. Růžové šatečky, růžová trička, punčošky, růžové střevíce, růžové kabelky, notýsky, čepečky, růžové cokoli…  Díky daňovým formulářům jsem se naučila růžovou nenávidět. Startuji na ni jako býk na červenou. Někdo zamáchá růžovou v dubnu a můj reflex je vyrazit od počítače a vrhnout se do chřtánu berňáku rovnou na podatelnu. Zhnusily se mi i růžové sny! O růžových brýlích nemluvě.

Kdepak, posledním březnovým dnem ono daňové šílenství nekončí. Pokud to nakrásně stihnu - pečlivě sleduji, o kolik se prodlužuje otvírací doba finančního úřadu, abych měla poslední vteřiny na dopsání a vyplnění formuláře, poté startuji auto, šílenou rychlostí beru zatáčky (ač normálně jezdím maximálně pade), porážím chodce na přechodech a děti s taškami jdoucí ze školy mi uskakují zpod kol, smykem brzdím před ouřadem a vrhám se do prosklených dveří. Kdepak, nejsem poslední, je přede mnou fronta. A v minutě, když se otočím, tak za mnou taky. I kdyby to protáhli tisíckrát, lidi jako já opět zaplaví poslední minuty prodloužené otvírací doby. Odevzdám lejstro, paní mi připomene, že to chce ještě podpis, hodím muří nohu do chlívečku, dostanu razítko a poplácám se po rameni, jak dobrá letos jsem.

Jenže tím to nekončí, „sranda musí bejt“, jak říká můj kamarád. Znáte to, pár dnů je klid, ale pak vám zazvoní telefon. Vám ne? Mně ano. Volá mi naštěstí příjemná paní (navíc asi školená na jednání s tupci), která mi vysvětluje, že v kolonce oddílu K nemohu mít číslo, které patří do kolonky oddílu C. Nebo že v příloze číslo 2 součet cifer není z množiny reálných čísel nebo že dokonce chybí celá příloha 1. Vyčítám sama sobě: Jak jsem to jen mohla takhle zmršit? Úřednice předkládá opravy, souhlasím se vším. Navrhuji, ať to klidně přepíše. Ovšem to by ráda, ale musím přijet, abych opravu stvrdila svým podpisem. Volávají  mi takto z finančního úřadu pravidelně, vlastně každý rok. Už jsem si jejich telefonní číslo uložila. A protože Finanční úřad Český Krumlov bylo moc dlouhé, použila jsem v telefonu zkratky.

Jaké bylo mé zděšení, když mi za pár dní zazvonil telefon a na displeji se místo jména volajícího objevilo velkými písmeny „FUCK“. Nejdřív jsem to nemohla pochopit, to je nějaká nová legrace? Dnes už se tomu nedivím. Myslím, že to sedí!

Tak ať vás růžová nesemele! A buďte v klidu. Máte ještě půl hodiny! Vlastně, když připadne poslední březnový den na neděli, tak máte ještě den k dobru. Takže na apríla! To bude zas na finančácích narváno! A není 0:1 vlastně dobrý výsledek? Růžový formulář, přiznejme si to, je silný soupeř!