Slavná zpěvačka s akordeonem? Vrcholová sportovkyně? Mít jiné rodiče - kde já teď mohla být! Proč nás naši rodiče nepodporovali? A je dnešní superpodpora rodičů dobrá? Dokážou dnešní děti vůbec samy za něco bojovat? Jsou k něčemu?
Stanou se hvězdami nebo zapadlými světélky? A jací jsme my, jako rodiče? Dokážeme je podporovat, najít to, v čem jsou dobré a dát jim důvěru? Nebo je srazíme na kolena dřív, než něco zkusí?
Dívám se na blonďatého chlapce, který se po chodbě školy prohání s hokejkou a florbalovým míčkem, je reprezentant ve fotbalovém družstvu, hraje 1. ligu. Je dobrý i v běhu, skoku, při florbalu… Vyhrává, kde může. Už měl asi 3 krát zlomenou nohu, jednou přetržený sval, natažené šlachy a kdoví co ještě. Je mu 9 let. Rodiče ho přihlásili na fotbal, když mu byly asi 4.
Jiný chlapec – 10 let, vypadá neohrabaně, dokonce má nadváhu, nevypadá, že by žil sportem, ale prý si ho vyžádali ze sportovní školy, asi je v hokeji fakt borec. Do hokejového klubu ho přihlásil jeho otec, když mu byly 3. Sotva na bruslích uměl stát. Když něco děláte 7 let, jste v tom dobří, i když vás to třeba nebaví.
Štíhlá holčina s vlasy padajícími na ramena, maminka jí obětavě vozí už dobrých 5 let dvakrát týdně na tréninky gymnastiky 20 km daleko. Dívenka má každý měsíc novou medaili ze soutěže a nyní pojede reprezentovat republiku. Má být na co hrdá.
Hledám po chodbě dál, dvanáctiletá dívka, podle vizáže a tenkého tělíčka si říkám: tak tohle dítě nemůže v ničem vynikat. Když ale zasedne ke klavíru a prsty se jí rozběhnou po klávesách, vydechnu, jak je její hra virtuózní. Hraje od malička a maminka nad ní stála u klavíru denně celé hodiny. Hraje obtížné skladby a zvládá je bravurně. Není divu, že vyhrává soutěže kdekoli, kam jí rodiče dovezou.
Jiné místo, jiná země. Soutěž v hledání talentů. Na pódium přivádějí rodiče 12ti letou dívenku. Bude zpívat a hrát svou vlastní skladbu. Dívenka začíná zpívat, hlas má neskutečný - čistý, nádherně podbarvený, dokáže obsáhnout obrovský rozsah, za text písně by se nemusel stydět žádný moderní zpěvák či zpěvačka. Dívka zaslouženě sklízí obrovský aplaus. Rodiče i sestra dívky září. Prožívají radost s ní.
Sedím a žasnu. Sedím, a je mi to trochu líto. Jsem Husákovo dítě, dítě z normalizační školy, dítě ze socialismu. Jiné doby. Začala jsem skládat básně a psát texty písní jako osmiletá. Napsala jsem jich neskutečné množství. Možná, že za nic nestály, možná že občas mezi nimi byla perla. Ale kdo ví. Přála jsem si hrát na akordeon. Nikdo mne ale nikdy jako dítě nepodpořil, nevzal mne někam, kde bych mohla svoje vlohy ukázat, zúročit, rozvinout.
Milovala jsem vodu. Přála jsem si ve vodě strávit zbytek svého života. Nikdo mne ale nenaučil plavat. A tak jsem všude byla za toho nešiku. Uměla jsem výborně běhat. Při soutěži s jinými školami jsem bývala těsně za dětmi ze sportovních škol. Trénovanými dětmi. Nikdo mne ale nikdy nevzal do sportovního kroužku, nenašel mi trenéra, nevěnoval se mi.
Bavila mne příroda, pokusy, objevování. Ale nebylo mi dovoleno chodit na přírodovědný kroužek. Mým rodičům bylo všechno jedno. Po čem toužím, co mi jde, co mne baví. Nikdo mne nepodporoval a vše co dnes umím, vím a zvládám, jsem si doslova „vypotila“ a „vydobila“. Nikdo mi nepodal pomocnou ruku, nikdo mne nevedl, nemetl mi cestu (ne, o to bych nestála), dokonce se neobtěžoval mi cestu ani ukázat. A dítě se samo těžko někde prosadí. Bez podpory okolí to prostě nedokáže. (A neříkejte že ano, zvlášť, když kroužky stojí takové prachy.)
Kdyby mne vzali do běžeckého klubu, soutěžila bych dnes po boku Evy Vrabcové Nývltové, kdyby mne tehdy přihlásili do literárních soutěží, o vydání mých sbírek by se dnes prali vydavatelé nebo bych psala texty písní pro slavné zpěváky. Já vím, že přeháním, ale prostě si myslím, že když se dítěti pomůže a důvěřuje, může dokázat neskutečné. Může být dobré, a když k tomu přidá svou snahu a píli, může být hvězdou. Z dítěte, které nemá hudební sluch, nebude klavírní mistr, ale z průměrného dítěte, které má nějaké hudební vlohy, může být obstojný klavírista.
Nemyslím si, že je dobře dětem zvolit to, v čem budou nejlepší už ve 4 letech, kdy samy ještě nemohou vědět, kam je to táhne (až na výjimky), nebo je zatížit tréninky v dětství tak, že to není zdravé, ale v mladším školním věku je podpořit v tom, co je baví, mi přijde jako smysl rodičovství. Věřím, že v každém jsou pro něco skryté vlohy. Nemusí to být sport, zpěv, malování, může to být empatie, smysl pro humor, manuální zručnost… My už své vlohy asi nestihneme rozvinout. Ale můžeme pomoci svým dětem rozvinout ty jejich. Možná budou jiné než naše sny, ale jen pokud budou jejich, budou v nich moci být dokonalí a neskutečně dobří.
Dřív rodiče dítě nutili třeba do houslí se slovy: „Jednou mi za to budeš vděčný.“ Nemůžu slíbit, že nám za to, co pro ně děláme, jednou budou naše děti vděčné, ale je lépe, aby nám vyčítaly, že jsme je přinutili něco zkusit, něco dokázat, než když nám budou vytýkat, že jsme pro ně nic neudělali. Dejme jim v životě šanci. Každý totiž může být hvězdou. Aspoň pro svou rodinu, pro své okolí. A je krásné být u toho, když se zrodí o hvězdu či o květinu víc!
