Chcete vědět, jak vidí současnou epidemii naši čtyřnozí přátelé? Přijdeme jim divní? Nebo naopak sdílí naše obavy a máme jejich sympatie? Zeptala jsem se proto sousedovic psa…
Alík: „Nejdřív jsem si říkal, že si mě po tom návratu z Itálie, kdy mě hlídala tlustá sousedka a venčila jen kolem baráku, páníček chce udobřit a vzal si proto dvoutýdenní volno, aby se mnou mohl každý den několikrát na procházku.
Když jsem viděl, že celá rodina tahá plné nákupní vozíky konzerv do bytu, bylo vidět, že jim na mém odpuštění záleží a už bych jim byl docela odpustil, když jsem si všiml, že došlo k nějaké chybě – nebyly to psí konzervy s hovězím zn. Chappi, ale slaný a mastný vepřový ve vlastní šťávě nebo fazole…
Když začaly doma zůstávat i děcka, který se mi permanentně starají o zábavu, docela mně to jejich vlezdoprdelkování začalo bavit.
Když ale doma zůstala i panička, aby mi mohla vařit, abych nemusel věčně žrát ty konzervy, byl jsem už skoro naměkko, protože jsem viděl, že vinu cítí všichni kolektivně a chtějí ji odčinit. Jen u toho panička nemusela tolik štěkat na děti, ale jinak dobrý.
Když si ale začal páníček dávat na čenich náhubek, kdykoli odjížděl autobusem do práce, považoval jsem to až za projev sebetrýzně. Vrhal na mě pohledy, abych mu pokynul packou a odpustil, ale nechal jsem ho, ona spravedlnost musí bejt, aspoň ví, jaký to je, když mě nutí mít to na hubě při cestě vlakem.
Když si ale včera ty náhubky začali dávat na čumáky všichni, měl jsem pocit, že už to s tím podlejzáním přehánějí!
