Ruská invaze na území Ukrajiny pokračuje. Putin dál nechává zabíjet civilisty. Ničí domy, nemocnice, školy, nechává v pobořených městech strádat tisíce lidí hladem, žízní, zimou, v děsivém strachu… A Západ? Nic.
Ano, posílá humanitární pomoc, zavedl nějaké sankce, denně se vytasí s nějakým projevem, dává zbraně… Ale jinak nepomůže. Přitom po měsíci je jasně vidět, že jediná cesta jak zastavit prolévání krve je vyhlášení bezletové zóny a zabránění anexi Rusů silou.
To prý Západ nemůže! A tak aby smyl vinu ze svého nicnedělání, hází vinu na Ukrajinu samotnou (prý si neměla žádat o vstup do EU a NATO a tím namíchnout Rusa!). Jak tohle někdo může říct, že je oprávněný důvod k válce? Copak není právem samostatného státu změnit názor a snažit se připojit k těm, kterým důvěřuje? A možná právě proto, že se třeba bojí svého podezřelého východního souseda?
Jenže víc než oni se bojí Rusa Západ. Nechává si vyhrožovat! Bojí se jeho atomové zbraně. Jenže pokud ji Rus použije, uškodí i sobě. Copak Západ neví, že když párkrát z úst západních politiků zazní na adresu Rusa, že je vrah či psychopat, že stejně mávne rukou, a na hlavy lidí celého světa se snese jaderný prach… Že pokud ji chce použít, že ji stejně použije.
Učíme děti, že se mají zastat slabších. Učíme studenty, že nikdy nesmí dovolit, aby se zlo druhé světové války opakovalo. A proč se stalo? Že lidé ke zlu mlčeli, že se nevzepřeli. A co děláme my teď? Mlčíme ke zlu. Nabízíme sice obětavě svou pomoc, své peníze a své domovy, ale to prolévání krve nezastaví. Lidé, kteří trpí, potřebují někoho, kdo utne jejich strádání okamžitě, tady a teď. Gesto ukazující tomu, kdo si dovolil něco přes čáru, že mu to neprojde.
Vždycky jsem si myslela, že Západ je kultivovaný mladý muž, který když uvidí, jak na hřišti v parku začal nějaký floutek menším dětem nadávat, vyhrožovat a kopat do nich, tak se jich zastane! Najednou cítím rozčarování, že nepomůže, protože to malé dítě prý nemá správné razítko v členské legitimaci! Copak pomáhat smíme jen orazítkovaným?
Západ se svými sankcemi zvažuje: „Udělám na toho ničemu bu -bu! Nebo jen Bu! To bude stačit.“ Jenže otrlého floutka žádné Bu ani Bubu, dokonce ani Bububu nezastaví, maximálně se mu bude smát.
Vyroste z něj agresivní, bezohledný a arogantní dospělý. Je tu ještě naděje – výchova. A tak – kvůli malým dětem, ale i kvůli němu – měl by dostat ťafku. A nebo rovnou na prdel! Protože jinak příště kopne i do nás! A pokud jsme se nezastali slabšího, nic jiného si vlastně nazasloužíme.
