Chcete vědět, jak to v reálu vypadá, když některému ze spoluobčanů nařídí kvůli koronaviru karanténu? Kudy vedou jeho cesty, než pod pokutou 3 miliony korun zakotví ve svém bytě? Myslíte, že jste ho nemohli potkat? Tak schválně…
postavy: Žena, 30 let, muž, 40 let, prostředí: česká krajina, míra fikce: reálný příběh
Žena, do sluchátka: „Ahoj, prosím tě, mohl bys pro mě něco udělat?“
Muž (nechápe, proč mu expřítelkyně volá, když už spolu přes rok nechodí): „Cože?“
Žena (důrazně) „Prosím tě, nemohl bys pro mě přijet a odvézt mě domů?“
Muž (po zralé úvaze, že dotyčné konečně došlo, jakých dosahoval kvalit a chce se k němu vrátit): „Odkud a kam potřebuješ?“
Žena (vzlykne): „Z letiště domů, do Třebíče (třeba)“
Muž (rozhoduje se, zda bude dělat trochu drahoty): „A to ti nic nejede? Vždyť je deset ráno.“
Žena (zoufale): „Ale já nemám cestovat hromadnou dopravou, na letišti mi řekli, že musím do karantény, kvůli nějakému viru.“
Muž (zpozorní): „Aha, takže ty jsi přiletěla z oblasti, kde měli koronavirus a teď chceš, abych jel 200 km do Prahy, odvezl tě 200 km domů a pak jel 200 km zpátky?“
Žena (nechápavě) : „Ale ne, stačí mi, když mě odvezeš,“
Muž (po úvaze, že ani sex se nevyrovná hrozícímu nebezpečí, vystrašeně): „ Jenže co já? Nemůžu být přece s tebou v jednom autě! Mám ti hodit klíče od auta potrubní poštou? A ty si to odřídíš sama? Co pak ale bude s mým autem? Mám ho nechat stát někde s otevřenýma dveřma 14 dní a pak vystříkat Savem? Nebo radši rovnou spálit nebo ho svrhnout ze skály do propasti? Díky, asi ne. Zkus někoho jinýho.“ (Zavěsil)
žena (možná po několika dalších podobných telefonátech) se rozhlíží kolem a nakonec velkou rychlostí vyráží na městkou. Jede narvaným autobusem č. 119 na metro, pak metrem A na Muzeum, přestup na trasu C, prodírání se davem tlačících se lidí, nástup na druhé metro, dojezd na Hlavní nádraží. Nákup lístku, čekání před tabulí, nástup do vlaku, všude fronty, 3 hodinová cesta na jih.
Po vystoupení žena zjistila, že doma nemá žádné léky na snížení teploty (co kdyby) a také lék na alergii, protože právě začínaly kvést jívy a ona je alergická. Vystoupí a zamíří proto do nejbližší lékárny. Tam jí sdělí, že na léky potřebuje recept, tedy se rychle vydává přes město ke svému obvoďákovi. Čeká něco kolem hodiny v čekárně, než na ni dojde řada. Když vylíčí lékaři, co potřebuje, tak ten ji pořádně zpraží (ano, správně, takové nezodpovědné chování!), recept jí napíše. Žena se ptá, co teď ? „No já vám to vyzvedávat nebudu! Zajděte si do lékárny!“ Oboří se na ni rozzuřený lékař. Vydává se tedy znovu do lékárny, tentokrát jiné, bližší, kde je ale větší fronta. Když už má léky v kabelce, chce zvolit nejkratší cestu domů, ale pak jí dochází, že bude doma 14 dní zavřená, že tam nyní 14 dní nebyla a že tedy nemá co k jídlu. Vyráží proto do nejbližšího supermarketu, kde hodinu nakupuje velké zásoby. Není ničím podezřelá, protože tak činí stovky lidí okolo. Když je dotáhne domů a konečně za sebou zavře dveře, je tak zpocená po celodenním pachtění, že si jde lehnout. Nebo že by měla teplotu či horečku?
Teď trošku matematiky: pokud by byla žena skutečně nakažená, suma sumárum, počítám, že mohla svou cestou do karantény potkat (a potenciálně nakazit) na 200 až 4000 lidí.
Tak takhle se dělá to zabránění šíření nemoci. Ještě, že tu karanténu máme!
