Fakt musíme u doktora čekat hodiny?

Moderní doba. Chytré telefony. Nákupy jedním kliknutím. Rezervace divadla po internetu. Rychlovlaky s odjezdem na vteřiny. Přesné GPS systémy.  Žádná sekunda nazmar! A pak buch spadnete do reality. Kde? V čekárně u doktora.

Znuděně kopu do nohy lavičky ze socialismu. Ne, nemohu ji zničit, je nezničitelná, je tam minimálně od šedesátých let. Je starší než já a ještě mě v klidu přežije. Na nástěnce v pološeré chodbě mají všichni na plakátcích zvoucích k lepší životosprávě rozpíchané oči. Na plastové tabulce s upozorněním je každé druhé písmeno pečlivě seškrabáno, vzniká tak bizarní nápis typu „Mocnice Ceky Krov. ádáme centy by prlozili krtičku dravní pišťovny setře. štěníky pohovosti pk o hradu mani lačního platku v autu pi supu do budy.“ 

Nedivím se. Mám pro předchozí vandaly pochopení. Taky bych si něco setřela, kdyby ještě bylo co. Prostě jen něco dělat. Protože když tu čekám čtyři hodiny, jsem už opravdu lačná po tom něco dělat, případně si nebo někomu něco udělat. Čtu ten nápis stále znovu a znovu, už to umím nazpaměť. Jsem připravena na vše, i na to, že se otevřou dveře a já dám krtičku pišťovny setře nebo sestře, která mě pak setře. Jenže dveře se neotvírají, a pokud se otevřou, půjde někdo jiný. Je vtipné, že jsme všichni pozvaní na osmou. Samozřejmě důchodci a jiní, co nejvíce chvátají, přijdou už v půl osmé, možná, že dokonce už v sedm (kdoví, nikdy jsem tam tak brzo nebyla), to mě by se se třemi dětmi, které musím umístit do vzdělávacích ústavů, nikdy nepovedlo, já jsem ráda za čas 8:05. Čili jsem poslední. Tedy si pořádně počkám.

Hlava mi to nebere. Jak v dnešní době může někdo své pacienty stále zvát dle socialistického schématu – přijďte všichni, jistě, hlavně když přijdete pospolu! Jak může někdo takto popírat time management? Vždyť za léta praxe musí každý lékař vědět, jak dlouho mu jeden pacient zabere. Nebo jde o syndrom plné čekárny? Ať ten břídil odvedle vidí, že já mám každý den plnou čekárnu pacientů, jaký je o mě zájem! Nebo je to naopak nezájem? Je to ale také neúcta ke svým pacientům. Jistě, lékařův čas je drahý, ale tímto dává najevo, že čas pacientů, nehledě na jejich profesi nebo životní situaci, nemá žádnou cenu?

Nevím, oč jde. Ale s tímto čekacím fenoménem jsem se setkala na mnoha místech. Myslím, že takovému způsobu musí už odzvonit hrana! Stejně tak jako řemeslníkům, kteří nejsou schopni přijít na čas a do telefonu mi drze řeknou: „Buďte tam od osmi do čtyř, přijdu, jak mi to vyjde. A jestli se vám to nelíbí, tak si tu pračku opravte sama!“

Zažívám ale v čekárnách i krásné chvíle. To když se lidé rozhovoří, něco se o sobě dozví a druhého přestanou vnímat jen jako překážku, někoho, kdo zdržuje jejich vlastní návštěvu u specialisty. Pak uslyšíte i věty jako: „Pani, běžte přede mnou, ať vám ten autobus neujede!“ nebo „Posaďte se, však já chvíli postojím!“ „Ten automat na kafe je v druhém patře, když zahnete doprava, pak chodbou, pak doleva, pak skrz lítačky, pak doprava a po schodech…. Víte co, já vám tam dojdu….“ Už jsem zažila i podpírání a doprovod stařenky, které se zatočila hlava (chudák dotyčný při jejím doprovodu riskoval, že málem ztratí místo v pořadí), tišení plačícího děcka na klíně zcela neznámými a nepříbuznými důchodci, když si maminka musela odskočit, bonbóny a žvýkačky, co putovaly z něčí kabelky skrz celou čekárnu.

Kdepak, čekárna, to je příležitost pro tolik věcí. Nikdy jsem si nesepsala tak perfektní a promyšlený seznam na nákup a seznam všech činností, které mám ten den stihnout. Nikdy jsem nenapsala svým blízkým i známým tolik milých a dlouhých esemesek, z nichž měli radost, než právě zde. Taky jsem v čekárně přečetla jednou celou knížku!

Kdoví, možná právě o tohle lékařům jde. Aby se jejich čekárna stala místem, kde se lidé zklidní, začnou přemítat o svých nemocech a jejich příčinách, o možnostech zlepšení svého stavu, udělají si čas sami na sebe nebo začnou meditovat. Možná jim jde o to, aby se čekárny povýšily na místa, která budou zkouškou charakteru, trpělivosti, odpouštění, pokory…

Úžasné. Je to obdivuhodné. Fandím této snaze. Přesto – chtěla bych někdy zažít chvíli, kdy přijdu k lékaři objednaná na 11:25 a v 11: 25 se otevřou dveře a já vejdu a budu hned ošetřena! Jak sofistikovaný to bude systém! Chápu, že to nemůžu chtít hned, že to chce na vývoj a aplikaci nějaký čas, ale třeba jednou, v budoucnu, za deset let! Mám takové mrazení, že se to možná nepovede, že systém selže, že se to celé zhroutí. Hrozí totiž, že tam přesně v 11:25 nebudu já!