Hlavně nemoci, horečky, ledové zábaly, antibiotika ... ,taky školní družinu a jinak velmi málo.
Byl jsem zkrátka nemocné dítě a moc jsem toho do školy nenachodil. Po úspěšném absolvovování prvního pololetí 1. třídy jsem obdržel známé vysvědčení s jedinou velkou jedničkou a krátce na to jsem dostal zápal plic s horečkami okolo 40 °C, který přes masivní dávky Penicilinu neustupoval. Když se přece jen podařilo zvítězit a vyrazil jsem zpět do školy, tak to bylo jen na pár dní - zápal plic se vrátil podruhé a pak potřetí. Celkem to trvalo několik měsíců - zhruba druhé pololetí 1. třídy. Vysokou horečku pomáhalo srážet prostěradlo namočené v ledové vodě omotané kolem celého těla, proti infekci bojoval většinou Penicilin v injekcích v 6-hodinových intervalech ve dne v noci. Vše se odehrávalo doma - nemocnice nemohla tehdy nabídnout asi nic lepšího. Injekci mi chodil v noci píchat náš rodinný lékaž ze sousedství. Když bylo nejhůř, tak jednou přišel o půlnoci se sáčkem čerstvě napečených pusinek - právě je pro mě dodělala jeho maminka, pokud prý budu ještě naživu. Naživu jsem zůstal a měl jsem opakovat 1. třídu. Když se mi podařilo těsně na konci šk.roku ještě předvést, že umím všechno, co umějí moji spolužáci a spolužačky, tak jsem s nimi postoupil o rok výš. Zpětně uvažuji, zda to bylo dobře nebo ne - odmaturoval jsem pak těsně před 18. narozeninami a odcházel na VŠ. Když nyní vidím 20-tileté maturanty, říkám si, že kdybych začínal studium v jejich věku, tak bych leccos chápal jinak a dalo by mi to víc. Ale kdoví, jak by ten jeden rok ovlivnil moje možnosti studovat, co jsem si přál - podmínky ořujetí na VŠ se tehdy měnily každým rokem.
V dalších létech jsem prostřídal všechny povinné dětské nemoci plus řadu angín a podobných nepříjemností, ale do školy už jsem přece jen chodil. Naštěstí mě nepotkala infekční žloutenka, která byla v té době ve škole pravidelným hostem - neustále měla některá třída karanténu. Karanténa znamenala jednak částečnou izolaci od ostatních tříd, dále umyvadlo s dezinfekcí na mytí rukou ve třídě a očekávání, zda někdo další nedostane žloutenku taky. V těch dobách nebývaly ve škole vši.
Antibiotika mi v těch létech nesporně zachránila život, tak jako zachránila život spoustě dalších, kteří by jinak zemřeli na zápal plic, spálu a další nemoci (spála bez antibitoik končívala buď srdeční vadou nebo smrtí).
Od 2. do 5. třídy jsem chodil do školní družiny. Oba rodiče pracovali dlouho a byl jsem tam asi nejdéle ze všech dětí. Vnímal jsem toto kolektivní zařízeni jako vězení. Přicházel jsem ráno v 7 a po vyučování jsem tam byl do zavření - to bylo do 5. Pro děti z dělnických rodin si maminky chodily hned po 2. hodině, další děti odcházely ve 4, pak už nás bylo jen pár. Přes velký počet dětí nebylo snadné najít kamarády - vzali mě k sobě dva spolužáci s postavou zápasníků, kteří mi moc neseděli. Doma mě varovali, ať jsem před nimi opatrný, že jejich tátové jsou estébáci. Díky rodinné výchově jsem tušil, oč jde a pozor jsem si dával. Ve škoní družině jsem nejraději zalezl někam stranou a četl . Byla tam knihovnička s možná 50 knihami, které jsem měl brzy přečtené sa četl jsem tedy některé znova a znova. Šlo vesměs o knihy dětské - tenké s velkými písmeny, moc tam toho ke čtení nebylo. Pak tam byly cestopisy Hanzelky a Zikmunda a ty mě moc nazaujaly. Vícekrát jsem četl mimo známého Kuby-Kubuly a jeho kamaráda příběh komsomolky Zoji Kosmodějanské - mladé bojovnice proti nacistům, kterou chytili a umučili. Pak jsem trefil na Pověst o Uhlenspiegelovi, která tam zabloudila omylem, protože název připomínal úsměvné příběhy pro děti. Zde šlo o legendární vyprávění o boji holandských gézů proti Śpanělům a inkvizici. Bylo tam mučení a erotika a bylo to moc zajímavé. Škola mi tak poskytla podněty zcela zvláštní.
Z vlastního vyučování si pamatuju méně. Hlavní snad bylo to, že naše s.učitelka stále zdůrazňovala, že my jsme lepší než ti oškliví béčáci. Asi tak chtěla stmelit náš kolektiv a asi taky neměla ráda svou kolegyni odvedle. Jinak si pamatuji, jak jsme každou velkou přestávku museli kroužit v několikastupu kolem dokola po chodbách, v létě jsme podobně museli pochodovat venku okolo školy. Rok nebo dva jsme zažívali vyučování na směny- dětí bylo hodně a školní budova nestačila, některé třídy měly ranní vyučování a jiné po část roku zas jen odpolední.
Učitelky na první stupni byl tehdy spíše paní učitelky než soudružky. O žádné z nich jsem ani zpětně neslyšel, že by byla politicky angažovaná (snad jen vedoucí šk.družiny) a o některých bylo známo, že měly potíže se svým vztahem k náboženství. Přesto škola politicky indoktrinovala - matně si vzpomínám na cosi o Žižkovi a husitech a dobře si pamatuji, že jsem asi ve 4. třídě napsal do písemky asi toto: "Kapitalisté nechali vykácet větrolamy, protože chtěli vydělat peníze, a tím způsobili vysoušení polí a snížení úrody". Moje učitelka mě za to moc chválila (proto si to pamatuji). Chválila, jaké složité souvětí jsem zplodil a předvídala, jaké úspěchy mě s podobnými výtvory jistě čekají dál. Pokud vím, tak jsem se později ničeho tak nápadného již nedospustil.
Proč o tom píši? Rozebírám, jak vznikal můj vztah ke škole - nikdy jsem jí nevnímal jako ideální prostředí a jako základ vzdělání. Také nabízím podněty pro srovnání s dneškem - takhle vypadal 1. stupeň ZŠ okolo roku 1960.
