Je oblast financování vědy a výzkumu opravdu tak strategicky pro český stát významná, aby bylo možné přehlížet do nekonečna opakované mýty, fabulace a úsměvná dogmata, jak nám je akademická sféra prezentuje? Podívejme se spolu postupně na všechny mantry financování vědy a výzkumu, které zaplavují celý mediální prostor. Mantra druhá: v akademické sféře jsou největší odborníci, jejich odchod způsobí nenahraditelnou ztrátu pro udržení konkurenceschopnosti.
Nahlédněme společně pod povrch racionálního jádra této mantry. Je to ostatně nejčastější argument stoupenců akademických svobod za peníze daňových poplatníků a pokud si dá čtenář práci a přečte si byť je tři namátkou vybrané online diskuse, jsem přesvědčený, že ve dvou ze tří bude tento argument použit. Je mimochodem použit i mým oponentem v reakci na první část tohoto blogu.
Všimněme si nejprve společného znaku oponentů, kteří argument používají. Prvním je verbální agresivita. Ironizující fráze se střídají s obviňováním ze lží. Druhým je absence konkrétních argumentů. Vše se nese pouze v duchu čehosi, co autor nedokáže vlastně ani racionálně popsat, ale přesto ví, že to tak je. Což má znaky ideologického dogmatismu, či přímo víry. Zajímavé. Že by nové vyznání – akademická víra. Třetí argument je zřejmě nejvíce do nebe volající. Opakuje se téměř v každé online diskusi. Jaký že to je? „Můj známý je největší špička v oboru“ či „Mám dva kamarády z akademické sféry a patří k nevětší špičce z oboru“. Za prvé – nikdy jsem nikoho neviděl psát na podobné diskusi, že by jeho známý či kamarád byl „podprůměr nebo odpad v oboru“. Každý, kdo takto argumentuje má, podle jeho slov, známého nebo kamaráda „největší eso daného oboru v ČR“. Z toho lze ovšem dedukovat dva možné závěry – buďto na internetových online diskusích přispívají jen kamarádi či známí největších es daných oborů a nebo máme jenom samá esa oborů, protože ať přispěje, kdo přispěje, vždy musí logicky psát o špičce v oboru. První varianta není příliš pravděpodobná. Internet je dnes dostupný široké veřejnosti a nechce se mi věřit, že by byla statisticky nějak zvýhodněna pro účinkování v těchto diskusích skupina známých a přátel špiček v oboru. Navíc četnost podobné argumentace je tak vysoká, že bychom museli mít nepřeberné množství špiček oborů v akademické sféře – bavíme se o ní. Druhá není též pravděpodobná, protože bychom museli být centrem světového výzkumu a vývoje a to se vší úctou nejsme. Takže ať dělám, co dělám, zdá se mi, že jedinou možností je, že v argumentaci těchto akademických věrozvěstů musí být nějaká logická trhlina. Ano, myslí to z nich někteří dobře, však víte, jak to s vírou chodí. Takže – kde se asi ona trhlina nachází? Domnívám se, že hlavní problém bude ve vnímání svých přátel a známých. Už to, že se nikdo nikde nepochlubí, že jeho přítel je přítěží pro stát, za celou kariéru krom pár článků, které si za deset let už nikdo nikdy nepřečte, za ním není nic, je jistou indicií. Klíčové je, jak je schopen akademický pracovník to co dělá prezentovat. A to oni umějí. Neznám akademika, který by nedokázal poutavě vyprávět i desítky minut o tom, k čemu to, co dělá, jednou může být nebo by mohlo být, kdyby. Poučený laik samozřejmě musí nabýt dojmu, že proti němu sedí eso es. Po takových masážích, zejména jsou-li pravidelné, musí již tak „objektivně“ posazený rozum vidět problematiku akademické praxe opravdu „v celé své kráse“ po prohnání citovým filtrem. Druhý problém, méně příjemný, spočívá v tom, že expertů v akademické praxi je opravdu mnoho, jejich úroveň odborná i lidská je často nevalná. Pokud není srovnání, opravdová špička, potom i kdokoliv lehce nad akademický průměr se může jevit jako cosi vyčnívajícího. Malé české poměry v malé české praxi. Jednooký mezi slepými.
Ale zpět k naší matře. Opravdu lze uvěřit, že mezi vychcánky, kteří sajou státní rozpočet, hrstkou flegmatických nadšenců, kteří jistě nemají ani dost peněz (obvykle nedokáží v akademickém marasmu prosyceném politikařením dle mé předchozí definice koexistovat) a profesionálními akademickými funkcionáři by vydržela osobnost s vlastními názory a představami? Vydržela by se obklopovat parazity, hochštaplery a vědecky impotentními akademiky? Vážení čtenáři – to není primárně o penězích. To je o smyslu tvorby hodnot. Akademická sféra takový smysl již dát nadprůměrnému jedinci nedokáže. Měla svoji šanci, ale promarnila jí. Koneckonců – proto se také koncem 80. let v západním světě převrátil trend výstupů ve prospěch komerční sféry a dnes se tvrdí, že 70 - 80 % aplikovatelných výstupů v praxi pochází právě z komerční sféry. Akademická lobby, která systematicky vznik privátního výzkumu v ČR zadupává, jak jen to její vlivová sféra dovolí, se snaží tuto situaci využít a nabídnout se jako garant budoucí prosperity. Kdy už se veřejnost zeptá – a co jste dělali předchozích 20 let? Udělejme bilanci hospodaření! A nebo s vámi máme zacházet jako se součástí kulturního bohatství? Takový skanzen doby konjunktury? Přeloženo – není důležité, co to stojí, ale jakou to má kulturní hodnotu pro národ?
Všimněte si, jak chabou argumentaci prostou logiky i racionality křiklouni z akademické obce nabízejí. Přidávají ještě jeden častý argument. Konkurenceschopnost. Pokud se zeptáte pracovníka z akademické praxe, zda by měl stát podporovat privátní výzkum, odpověď zní unisono: NE! Kdo nevěří, nechť si přečte vyjádření akademických hodnostářů a nebo třeba repliku mého oponenta k předchozímu článku. Panuje mezi nimi obava, že by si podnikatel mohl koupit zlaté kohoutky místo výzkumu. Jinými slovy, tvrdí, že nastavené mechanismy kontroly poskytování dotací, které jim (!) vyhovují, jsou na podnikatele příliš slabé, nedostatečné, mírné. Budiž. Čtenář si udělá jistě názor sám. V takovém případě z tohoto výroku ovšem plyne, že vynaložená koruna na státní podporu privátního výzkumu je dle akademiků vyhozená z okna a nepovede tudíž ke zvýšení konkurenceschopnosti. Dobrá, respektujme tento názor. V tom případě se ale ptejme, jak hodlají akademici onu konkurenceschopnost, kterou privátní sféře ubírají, zajistit sami, protože jsem nezaznamenal informaci o tom, že by zhodnotili svůj reálný příspěvek ke konkurenceschopnosti a odmítli tak pro další roky rozpočtově určené prostředky. Nedokázali ostatně konkurenceschopnost zvedat za posledních 20 let. U základního výzkumu navíc panuje skepse, řekl bych silně internacionální (přeloženo – kdy a jak se koruna do základního výzkumu vrátí), takže nelze než dojít k závěru, že akademici příliš velké šance nemají. Pokud si mohu dovolit být zcela otevřený, vidím ji jako nulovou. Tedy aspoň historicky. Takže nejde tedy jen o to, že by měl dostat peníze ten, kdo je z vlastního (daně, páni akademici) vydal? Místo vás, drazí akademici?
