Na svých toulkách po Slavkovském lese jsem projížděl obcí Mnichov u Mariánských Lázní kolem místního kostela sv. Petra a Pavla. Překvapil mě chlad, který vycházel ze suterénu kostela, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Když jsem tudy opět projížděl, všiml jsem si, že dveře do kostela jsou otevřené. Hnán přirozenou zvědavostí, sesedl jsem z kola a vstoupil dovnitř. Již ve vstupních dveřích mě překvapil bohatý interiér zvenčí celkem nenápadného kostela, okázalá kazatelna a bohaté stropní fresky. Se zájmem jsem si prohlížel jejich pastelové malby a sám pro sebe jsem se snažil pojmenovat zobrazené světce. "Dovedl bys poznat nějakou z těch postav?" Otočil jsem se za hlasem, který mě vyrušil z mého přemítání a který mi nevím proč tykal. Byla to hlas sestry řádu de Notre Dame, který tehdy ještě obýval blízký ústav pro postižené dívky. Odpověděl jsem, že poznám svatého Petra podle zobrazených klíčů, sv. Jana Nepomuckého podle kanovnického oděvu a hvězdiček nad hlavou a začal přidávat další. Dali jsme se do rozhovoru a já se poučil o historii kostela a kláštera . Pak se mě sestra zeptala, jestli mám čas a chtěl bych něco vidět. Umím-li trochu německy, mohl bych jí totiž pomoci s prohlídkou podzemních krypt( má tu prý dva Němce, které potřebuje provést). Starého milovníka dobrodružství věru nemusela k souhlasu dlouho přemlouvat!
Odemkla tedy dveře a sestupovali jsme poměrně širokým schodištěm do tmavého kamenného podzemí zdejší hrobky. Hned pod schody jsem uviděl na nízkém cihlovém soklu zažloutlé, seschlé lidské tělo, které mělo hlavu otočenou k protější zdi a ruce zkřížené na prsou. Bylo to první z mnoha mumifikovaných těl, pohřbených v této kryptě - její strážce. Zahnuli jsme doprava a ocitli se v dlouhé klenuté chodbě, která měla po stranách dva velké výklenky. Mumifikovaná těla zde ležela v otevřených rakvích, z nichž některá byla ozdobena malovanými převážně rostlinnými motivy. Stovky dlouhých kostí jiných nebožtíků byly vyskládány v jednom z výklenků jako v kostnici, spolu s řadou asi patnácti vedle sebe narovnaných, většinou neúplných lebek. "Řekni jim, že jsou to lebky francouzských vojáků!", nabádala mě sestra a já tedy neumělou němčinou překládal.
Všechna zachovalá nahnědlá těla byla zbavena oděvů. Daly se rozeznat postavy mohutné či drobné, rozlišit tělo ženy či muže. Ležela tu i žena ve vysokém stupni těhotenství, jejíž dítě se už nestačilo narodit. Bylo tam i velké množství jednotlivých kostí - podivných vybělených předmětů. Zadíval jsem se do tváře jedné
postavy sešlé stářím a snažil se vyčíst její podobu z propadlého obličeje bez očí. Narůstal ve mně divný pocit, když jsem sledoval ty hnědé vysušené zbytky tváře.. Přesto jsem se nemohl odpoutat a dál jako v tranzu sledoval tu tvář. Začal jsem se kamsi propadat, až se mi začalo zdát, že .... "Teď jim řekni, že tenhle voják má dlouhé nohy!", přerušila mě sestra a vypadalo to, že jejími ústy promluvil sám spasitel, který mě ochránil před zlou mocí.
Zbytek prohlídky žije v mých vzpomínkách už velmi útržkovitě, pouze si pamatuji, že jsem si dával pozor udržet své myšlení v bdělém stavu a raději pohledem neulpívat na ostatcích mrtvých. Zběžně jsem se rozloučil se svojí sympatickou průvodkyní a na svém kole rychle uháněl domů.
Samozřejmě jsem měl pak dlouho divoké spaní a měl o čem přemýšlet. Ale ať jsem si lámal hlavu jakkoliv, na nic kloudného jsem nepřišel. Byla to moje nevolnost, nebo halucinace či snad po mě svýma transcendentálníma rukama sahalo samo inferno? Nevím...
O tomto zážitku jsem se rozhodl vyprávět až po letech v hospodě. Když jsem skončil, sdělila mi svojí zkušenost z tohoto místa jedna moje kamarádka, která pracovala jako vychovatelka v mnichovském ústavu. Jedna z jejích kolegyní si prý po službě zdřímla a za oknem uviděla postavu kývající se jeptišky, ačkoliv ty již pár let v objektu nebyly. Při rekonstrukci ústavu byly pak údajně odkryty skryté prostory a v nich byly nalezeny dětské kosti. "Něco divného tam cítím, kdoví, co se tam tehdy dělo... ale už se o tom nechci moc bavit!", dokončila a já přestal naléhat. Vypadala totiž dost vyplašeně a mě poprvé napadlo, že se mi tenkrát v Mnichově možná podařilo nahlédnout do světa zemřelých. Kdo ví..
Poznámky:
Mnichov: Roku 1437 byl západočeský Mnichov pasován na město a po nálezu zázračného obrazu sv. Siarda v troskách staré kaple se stal významným poutním místem. Mlelo tu několik mlýnů, vařilo se tady pivo. V roce 1549 však musel být znovu osídlen. V Mnichově stojí klášter Školských sester de Notre Dame a velký farní kostel sv. Petra a Pavla, postavený roku 1725, který skrývá krásnou a bohatě vyřezávanou kazatelnu převezenou sem z Chotěšova, působivé stropní fresky od Františka Urbana a křížovou cestu /14 obrazů/. Pod podlahou kostela se pak nachází podzemní krypta, kde leží nezvykle zachovalé ostatky asi 50-ti místních občanů, ale také dva šlechtici z Prahy – hrabě Kolovrat a hrabě Jáchym Pachta. Oba zemřeli v Mnichově v roce 1742 poté, co sem byli přivezeni jako rukojmí Francouzských vojáků. Francouzům a Švédům, kteří tudy táhly v 18. století pak patří další ostatky. Těla pochovaných nebyla žádným způsobem konzervována a přesto jsou dodnes díky specifickým klimatickým podmínkám přírodně mumifikována pomocí proudícího suchého a chladného vzduchu. Mnichovská krypta má i svou malou záhadu, kterou zatím nikdo nedokázal rozumně vysvětlit. Jedna z lebek srovnaných vedle sebe na hromadě rakví, prý pravidelně v určitých dnech roku z neznámé příčiny mnoho let podivně mokvala.
