Po více než patnácti letech chrápání jsem se odhodlal k operaci krku. Přestože jsem byl připraven na ledacos, výsledek překonal veškerá očekávání.
Konečně nadešel termín operace. Předoperační vyšetření dopadla dobře a tak jsem se mohl ve středu 24. 10. 2018 konečně dostavit do nemocnice, kde mi bude zítra dopoledne provedena operace. Sestře jsem předal vyplněné souhlasy k operacím a šel se převléci na pokoj. Změřili mi tlak a můj operatér – samotný pan přednosta si mě prohlédl, aby si připomněl situaci v krku a připravil se tak na zítřejší operaci. Také jsem měl návštěvu u anesteziologa, který si zjistil některé informace týkající se mého zdravotního stavu. Celý den jsem pak měl volno a mohl tak přemýšlet o mé budoucí operaci. Už jsem věděl, co mě bude čekat. Poskytnuté Informace od doktora jsem si vyhledal na internetu. Čekají mě tři chirurgické úkony spojené v jednu operaci, která se provádí v celkové narkóze. Nejprve mi budou odstraněny krční mandle /tonzilektomie/, potom se provede plastika měkkého patra, při které se chirurgicky odstraní čípek a patro se zkrátí a zpevní /UPPP – uvulopalatofaryngoplastika/ a nakonec se provede redukce kořene jazyka /RFITT – radiofrekvenčněindukovanáteroterapie/, která se provádí pomocí „rozpálených“ jehel vpichovaných do jazyka. Takto laicky popsaná operace by tedy měla rozšířit a zpevnit moje dýchací cesty, které způsobovaly mohutné vibrace, a do budoucna zamezit apnoe a chrápání!
Od půlnoci jsem již nemohl nic jíst ani pít. Noc proběhla klidně, byla mi zavedena infuze a ráno jsem dostal na nohy punčochy/proti embolii/ a do zadku tlumící injekci. Ta už mě měla uklidnit a připravit na operaci, ale mě se zdálo, že na mě nepůsobí. Pak už pro mě přijely dvě sestry. Vezly mě i s postelí chodbou, výtahem až k předsálí operačního sálu. Tady už bylo více doktorů nebo sester a všichni se kolem mě točili a něco se vyptávali. Přesunuli mi z mojí postele na operační lůžko a moje vědomí se začalo postupně ztrácet, že mi byla dána narkóza už si nevybavuji vůbec.
Probudil jsem se už v jiné místnosti, můj první pohled byl na sestru /nebo mladou doktorku?/hezkou jako obrázek, která se nade mnou skláněla. „Vy jste jako anděl!“, řekl jsem jí /anebo se mi to jenom zdálo, že jsem řekl/ jak jsem byl ještě obluzen narkózou. Chvíli jsem tu ležel a sestra mlčky sledovala svůj monitor. Pak už si pro mě zase přijely moje dvě známé sestry, rutinně uchopily moje lůžko a odvezly mě na pokoj. A mně začal těžký pooperační boj! Dostal jsem další infuzi s látkou proti bolesti a také bažanta: „Je třeba se vyčurat, pane Vlasák, jinak bysme vás musely cévkovat!“ Zkusil jsem se tedy napít čaje a krk mi ovládla hrozná bolest, něco tekutiny mi i proteklo nosem. Zkoušel jsem i bažanta a nic, vůbec nic. Pod ještě působící narkózou se o mě začala pokoušet deprese. A přesto jsem dál a dál pil, překonával bolest v krku a shromažďoval v těle cenné tekutiny a tak se nakonec se vyhnul hrůzostrašnému cévkování!
Také první noc byla krutá – začaly se mi tvořit hleny, které mi dusily ve spánku a zdálo se, že se budím snad každých pět minut. Asi nemusím zdůrazňovat, že každé vykašlání hlenů bylo spojeno s velkou bolestí v krku. I to jsem však ve zdraví přežil.
Další výzvou bylo jídlo. Druhý den jsem obdržel snídani, sestra se smilovala a odněkud přinesla dětskou výživu. Snědl jsem ji s největším sebezapřením – i ta neškodná kašička vyvolávala v krku intenzivní bolest. Dopoledne si mě prohlédl operující doktor, který konstatoval, že operace proběhla standardně a zdůraznil, že je potřeba pít – denně 2 litry nebo raději více. Asi nejhorším zážitkem byl první oběd – těstoviny s bílou omáčkou a rozmixovaným masem. Zkoušel jsem pozřít alespoň několik soust, ale vážně to nešlo, pálilo to jako čert a několik těstovin se mi vrátilo i nosem.
Třetí den po operaci však už byl trochu lepší, pořád jsem bral léky proti bolesti a nově také proti hlenům a penicilin, protože lůžka po odstraněných mandlích měla silný bakteriální povlak. Snažil jsem se co nejvíc pít, i když to vůbec nebylo jednoduché, pořád to bylo spojeno s bolestí v krku a kuckáním. Některá jídla jsem se také snažil jíst v ústraní /k tomuto účelu posloužila sprcha/ , abych nerušil ostatní svými projevy. Čtvrtý den jsem se už zkusil obejít bez léků proti bolesti, i když v noci jsem zakoušel docela velká muka. Projevy bolesti se však začaly po malých krůčcích snižovat a také jídlo a pití mi šlo konzumovat lépe. Po sedmi dnech pobytu v nemocnici jsem byl propuštěn domů.
PS: Článek píši po sedmi dnech pobytu doma, bolesti opět ustoupily a zvládnu sníst už všechna nedráždivá jídla. Zatím však nelze posoudit, zda vymizely projevy chrápání a apnoe, protože operační rány jsou zatím oteklé. To bude možné konstatovat teprve po šesti týdnech po operaci, až bude krk úplně zdravý.
