I když jsem nikdy nebyl vychováván k víře v boha a moji rodiče byli ateisté, přesto jsem cítil, že existuje něco tajemného nade mnou.
Ten pocit jsem začínal mít hlavně na vesnici, když jsem se jako malý kluk pocházel s mojí babičkou a ona mi dlouze vyprávěla o svém životě, nebo když jsem pozoroval hroby starých rázovitých sedláků na místním hřbitově nebo když mně večer učila modlitbu Andělíčku, můj strážníčku…
Pak mi babička umřela, ale ten zvláštní pocit smíšený s milými vzpomínkami na blízkého člověka už ve mně zůstal. Život šel dál, dokončil jsem vzdělání a nastoupil do svého prvního zaměstnání, přicházely první životní těžkosti a stresy. Zvykl jsem se k bohu obracet vždycky když mi bylo nejhůř a neměl jsem vedle někoho, komu bych se mohl svěřit. Byl to můj osobní bůh, morální autorita nebo svědomí, nevím jak přesně to vyjádřit ke komu přesně jsem se takhle obracel, ale pravý materialista už ze mě nikdy nebyl. Začal jsem více věřit i v posmrtný život, že duše nebo energie člověka se po smrti nemůže jenom tak vytratit, ale přechází a přetransponuje se jinam.
Když jsme s manželkou měli první společnou krizi, hledal jsem východisko, jak napravit svojí chybu a vztah zachránit. Na jedné akci jsem oslovil našeho faráře s prosbou, zda-li bychom nemohli stvrdit naše manželství v kostele před bohem. Manželka souhlasila, ale protože ani ona není pokřtěna, byla dána podmínka, abychom se před tím společně nechali pokřtít. Oba jsme souhlasili a pak již věci začaly mít rychlý průběh, začali jsme docházet na rozhovory s panem farářem, při kterých nám začal objasňovat základní otázky víry. Začal jsem se ještě více zajímat o duchovní věci, číst duchovně zaměřené knihy, studovat pasáže z bible. Docházíme pravidelně oba na bohoslužby a stali se tak z nás katechumeni, kteří budou po určité době zrání pokřtěni a připraveni pro život ve víře v boha.
A tak v dnešní pitomé době, zhusta zaměřené na výkon- řidčeji již na duchovní prožitek , navštěvuji každý týden kostel, analyzuji své jednání v uplynulém týdnu a obracím se ke své duchovní autoritě. Rozmělňuji tak nahromaděný pracovní stres a cítím, že moje životem omlácená duše konečně dostává řád a začíná nacházet svůj dlouho hledaný klid.
