A bylo to tady - přišla první větší manželská krize. Bál jsem se, co mě všechno může čekat- rozvod, hádky o majetek, přetahování o děti.. nakonec to však dopadlo trochu jinak..
Jak už to v životě chodí, jako mnohá jiná - i to naše dvacetileté manželství se ocitlo v krizi. Nejprve samozřejmě člověk myslel na rozvod, ale po vypjatých hádkách a ujasňováních, jak by všechno mohlo být, jsme se nakonec s manželkou shodli, že chceme náš vztah udržet. Přemýšleli jame tedy, jak dál, co udělat, abychom si zase byli bližší a navzájem jeden druhého respektovali. Rozhodli jsme se pro církevní sňatek. Před bohem tak náš svazek zpevníme, spojíme navzájem svoje pouta s duchovní silou, která nám pak bude v manželství oporou.
Vzpomínám si, že když jsme se s tímto přáním dostavili za naším farářem, netvářil se nijak nadšeně, naopak, sledoval nás s jistou nedůvěrou. Celkem jízlivě začal hovořit o církevních svatbách jako o módním trendu, o skutečnosti, že začíná narůstat počet osob - formálně věřících, co do kostela nedocházejí a nežijí ani v souladu s vírou. Pak najednou si vzpomenou na církev, když se chtějí pochlubit známým svatbou v kostele. Dokonce na něho nezapůsobil ani fakt, že my pokřtěni nejsme a chtěli bychom vstoupit do řad církve. Nakonec však svolil se schůzkou, při které jsme se spolu trochu více seznámili a začali pak k němu docházet pravidelně. Vyprávěli jsme mu o naší životní cestě, on nás začal seznamovat s vírou, biblí, životem křesťanů...
Pak jsme se poprvé ocitli na bohoslužbě. A tady - ve skromném kostelíku svatého Antonína v Úšovicích - jsem poprvé zažil moc hezký pocit, jako bych sem patřil odjakživa, pocit bezpečí podobný pocitu domova a začal jsem cítit (snad to neschytám v komentářích za tahle patetická slova), že i moje utrápená duše se začíná pomalu uklidňovat.
Nyní už máme oba po křtu i po naší svatbě a na mši docházíme každý týden. Manželská krize je - zdá se - překonána. Děláme eucharistii, probíráme svůj týdenní život, v kontemplaci se svojí duchovní autoritou provádíme jakousi inventuru prožitých událostí a snažíme se korigovat naše jednání i do budoucna. Nechci v tomto období (sotva jsem se vyhrabal z problémů) moc moralizovat, ale přesto jsem trochu na sebe hrdý. Není tohle lepší řešení než vyplachovat starosti alkoholem, polykat antidepresiva nebo docházet na opakované sezení ke svému psychoanalytikovi? Není kostel tím pravým místem k hledání vnitřního klidu? Není víra dobrou cestou v dnešní pitomé a uspěchané době??
P.S. O svém vztahu k víře jsem psal již ve svém článku Jak jsem znovu našel svou víru, postupně budu dodávat další články...
