Přestože se právě vydaný deník Michala Viewegha jmenuje Další báječný rok, je to název zvolený zřejmě z komerčních důvodů a je škoda, že autor nenašel tu trochu odvahy, aby jej vydal pod mnohem trefnějším názvem, který zmiňuje ve svých zápiscích – Luxusní rok.
Lehkost s jakou Viewegh své texty píše, je obvykle zdrojem ze strany recenzentů jak obvinění z povrchnosti tak i obdivu nad řemeslnou zručností a neutuchajícího zájmu ze strany čtenářů. Psaní literárního textu obecně je neustálým zápasem mezi sdělením a formou. A právě v tomto momentě Viewegh často obětuje smysl sdělení touze text vypointovat nebo vyšperkovat vtipnou replikou. Takový text má uhrančivý rytmus, dobře se čte, ale náročnějšímu čtenáři po chvíli přijde jalový.
Nemyslím si, že by takové psaní nutně vyplývalo z povrchní povahy autora, jak je Vieweghovi často podsouváno. Psát o banálních věcech a být povrchní mohou být dvě různé věci. Jde o to, že Viewegh záměrně upřednostňuje formální kvality textu před těmi obsahovými a je to rozhodnutí zcela legitimní. Otázkou je, z jakého důvodu autor upřednostňuje formu před obsahem. Je to samozřejmě jen má domněnka, ale domnívám se, že leccos naznačily už jeho literární parodie. V nich vystupuje jako ironický glosátor a s nedůvěrou sleduje a shazuje pokusy o „vysokou“ literaturu. Vůči velkým myšlenkám staví okázalý hédonismus. Vieweghův odpor k duchovnímu rozměru literatury může pramenit jak z nechuti k falešnému předstírání uměleckých hloubek, tak z vědomí, že on sám na to nemá.
Viewegh vstoupil na literární scénu v 90. letech, na které nedokázali oficiální literáti, tu více tu méně poznamenaní normalizačním marasmem, adekvátně zareagovat. Kupodivu se to nedařilo ani na straně bývalých odpůrců režimu, kteří ztrátou opozice přišli o své velké téma. Viewegh suverénně přehrál obě strany, jak schopností psát o aktuálních tématech, tak vypravěčskou zručností. Zklamání literární obce nad tím, že nakonec nenapsal ten toužebně očekávaný velký český román, ale stal se prosperujícím spisovatelem-podnikatelem, je pochopitelné, nicméně bylo to očekávání nereálné. Viewegh vstoupil na literární půdu v době, kdy neměl prakticky na co navázat a jeho přínosem pro českou literaturu je, že do ní přinesl určité řemeslné standardy. Na sošnou strnulost i okázalou uměleckost reagoval ironickým plebejstvím. Až jednou ten očekávaný velký český román přijde, dost možná bude stát alespoň částečně na tom, co do české literatury přinesl Viewegh.
Přesto Vieweghova literární kariéra stále pokračuje a vyznačuje se snahou autora překročit vlastní stín, doprovázená otravným bolestínstvím nad tím, že není českými recenzenty dostatečně doceněn. V tomto směru není výjimkou ani jeho poslední kniha. Rychlý úspěch mu zajistil pohodlný život mnohem dříve, než mohl autorsky dozrát a vzal mu možnost vnímat život i jinak než skrze prizma prominentní osoby.
Autor se v deníku zamýšlí nad tím, jak by měl své zápisky v knižní podobě pojmenovat a nejvíc se mu zamlouvá název Luxusní rok. „Luxusem ovšem nemyslím jen všechny ty letošní dovolené a pětihvězdičkové hotely, ale především luxus života bez vážných starostí, nemocí, úmrtí a tak dále.“ Svým způsobem tak pojmenoval téma současné západní kultury: život post(post)moderního člověka, který žije konzumně zajištěnou existenci, jíž schází nejen výraznější propady, ale i vrcholy.
Takový člověk obtížně hledá hlubší smysl života, pokud ho taková výstřední myšlenka vůbec napadne. Nezbytnou potřebu vnitřního konfliktu a z něj plynoucího růstu pak z nedostatku podnětů realizuje v malicherných problémech. Nebezpečí ztráty soudnosti a smyslu pro proporce, vznikající pohodlnou existencí, krásně ilustruje autor situací, kdy se podivuje odporu Jiřího Peňáze k „normalizačně hudebnímu estrádnímu hnusu“, který Viewegh identifikuje jako hudbu Michala Davida a přiznává, že on si Davidovy písničky s chutí zpívá ve sprše. Vůbec mu nedochází, že odpornost těch písniček spočívá ani ne tak v samotném textu jako ve skutečnosti, že představují zhmotnění umrtvujícího ducha té doby.
Poskládat z bezvýznamných událostí současného člověka hlubší příběh je velká výzva a v tomto bodě Viewegh, jako spousta jiných autorů, opakovaně selhává. Není schopen vytyčit ve svých zápiscích nosné téma a následně odlišit z přehršle dojmů ty podstatné od nepodstatných. Ke konci svého deníku to koneckonců vyjadřuje sám autor: „Hle návod jak být hlubší: stačilo by z tohoto deníku vyškrtat pětadevadesát procent.“ (str. 265) Další báječný rok Michala Viewegha vyvolává znepokojení, jak nápadně se tomuto sledu bezvýznamných událostí podobá náš vlastní život.
