Film Nevinnost je pro mě osobně příjemným překvapením. O to příjemnějším, že přišlo od tvůrců, jejichž filmy sice měly umělecké ambice, ale zároveň chtěly oslovovat co nejširší diváckou obec. A tomu podřizovaly své prostředky stylu místy až na hranici dobrého vkusu.
Pro většinu diváků zůstává tvůrčí tandem Hřebejk a Jarchovský autory Pelíšků, filmu, který historii nereflektuje, ale přepisuje do podoby vycházející vstříc lidovým potřebám sebeidentifikace a falešným představám o naší národní povaze. Tvůrci v Pelíškách vytvořili vlastní verzi minulosti, z níž odsunuly reálné konflikty pryč a nahradily je hladivým a kýčovitým sebedojímáním. Po řemeslné stránce trpí Pelíšky scénářem rozpadajícím se na jednotlivé komické scénky a marnou snahou režie vtisknout tomu ucelený tvar; herci své role přehrávají a vtipným glosám obětují věrohodnost děje i postav. I když se následujícím filmem Musíme si pomáhat tvůrci pokusili o vážnější téma, výsledek se v mnohém blížil Pelíškům: postava Boleslava Polívky opět přejímá stereotypní představy o češství a navzdory snaze o kontroverzi je nakonec divák ujištěn, že my Češi jsme navzdory některým nepěkným povahovým rysům přece jen pašáci.
Hřebejk s Jarchovským měli od začátku ctižádost dělat něco víc než pouhou zábavu, přičemž filmy z minulosti jim šly o poznání lépe, než ty ze současnosti (Horem pádem, Medvídek). Jejich úvahy nikdy nepřekračovaly hloubku obecného společenského konsenzu. I proto Kawasakiho růže mohly vzniknout až v nedávné době, kdy se méně jednoznačný pohled na minulost stal součástí běžné společenské diskuze. Čím blíže současnosti, tím méně jednoznačný společenský konsenzus a tím rozpačitější vyznění filmů. Hřebejk ani Jarchovský nejsou žádnými obrazoborci, kteří by přinášeli opravdu provokativní a originální myšlenky. Pouze reflektují život společnosti, i když nikoli Bleskově bulvární, ale spíš ten všednodenní. V tomto směru nijak nevybočuje ani jejich poslední film Nevinnost, přesto zaujímá ve filmografii tvůrců výrazné místo. Tentokrát se autoři primárně soustředili na vnitřní život svých hrdinů a vzdali se snahy vyjadřovat se k obecným tématům. Výsledkem je film, který působí věrohodněji, než cokoli co dosud natočili.
Výrazným pozitivem Nevinnosti je především vysoká řemeslná kvalita všech jeho složek. Počínaje scénářem Jarchovského, nyní víc obrazného, s dialogy, které nebrzdí děj a nestrhávají na sebe pozornost vtipným „hláškováním“. Kamera s šedivě melancholickými barvami je jedna z nejlepších, jaké jsem v posledních letech v českém filmu viděl, srovnatelná snad jen s kamerou Pusinek. A k obrazu dokonale ladí hudba Vladivojny, která tentokrát není jen doplňkem obrazu, ale jeho rovnocennou složkou.
V hereckých výkonech je vyzdvihována zcela oprávněně Aňa Geislerová, která svou standardní řízenou hysterii doplnila polohou křehké zranitelnosti a dodala svému projevu hloubku a cit. O nic hůře zahrané však nejsou ani ostatní postavy, i když jejich party nejsou tak výrazné a divácky vděčné. Ale právě v podřízenosti herců záměrům filmu a v omezení bezúčelného exhibování spočívá kvalita jejich herectví. Režie Jana Hřebejka je promyšlená a vyhýbá se všemu přemrštěnému, nehodnotí, ale zaujímá ke svým postavám odstup.
Výsledkem tohoto přístupu je znepokojivá nejednoznačnost dění na plátně, blízká vnímání skutečnosti v běžném životě a která účinně vtahuje diváka do děje. Tu prolomí až postava Aňi Geislerové ve scéně u jezera, když v monologu odkryje smysl dění, který doposud divákovi unikal. Kdyby film skončil v této chvíli a s takto realisticky otevřeným koncem, jednalo by se o mistrovský kousek. Bohužel film pokračuje dál. Dosavadní dramatickou nejednoznačnost nahrazuje žánrovou doslovností, ze které je cítit scénáristická konstrukce a rozbíjí tím doposud budovanou iluzi reálného života.
Nejvíce mě ale potěšilo, s jakou důsledností a citem pro detail tvůrci budovali svou filmovou fikci. Svůdná lolitka působí na diváka skutečným infantilně erotickým kouzlem, divák si nemusí nic domýšlet a představovat, jak je to v českých filmech obvyklé: „a teď si jako představte, že je tahle holka svůdná“, ale jednoduše ta svůdnost na něj z plátna vyzařuje. Dokonce i její milostné verše a vzkazy nejsou žádnou narychlo spíchnutou surovinou předstírající poetično pro potřeby scénáře, ale plnokrevnou poezií, která má své osobité kouzlo.
Oproti starším filmům Hřebejka a Jarchovského bylo tentokrát v sále kina výrazněji pusto. Na odpoledním nedělním představení v pražském multikině jsme se sešli jen čtyři diváci. Jakoby se potvrdilo to nejhloupější klišé o tom, že mezi kvalitou filmu a jeho komerční úspěšností panuje nepřímá úměrnost. Doufám jen, že to neodradí tvůrce od nastoupené cesty.
