Na románovém debutu Martina Juna Doživotí je nejvíc pozoruhodný nikoli její obsah, odkazující na osobu Milana Kundery a jeho údajnou “udavačskou” kauzu, ale fakt, že se našel nakladatel, který rozpaky budící text vůbec vydal.
Hned v úvodu knihy čteme poznámku autora, že “postavy a děj románu jsou součástí fikce vzešlé z autorovy fantazie a jejich činy nemohou být spojovány s jednáním reálných osob”, což je poněkud zarážející tvrzení, pokud ještě před vydáním zaslalo nakladatelství Milanu Kunderovi anotaci Junova románu a na přední obálce chtělo použít fotku právě s Kunderou. Stěžejním obsahem knihy, která se měla původně jmenovat Smrt spisovatele K., je udavačská kauza jistého K., která se do nejmenších detailů shoduje s Kunderovou šest let starou kauzou. Jména účastníků kauzy spisovatele K. jeví rovněž pozoruhodnou podobu: Plytká (v reálu Militká), Prásk (v reálu Dlask) atd. Pod dojmem takových skutečností lze stěží vnímat autorovu poznámku jinak, než jako pouhý alibismus.
Na začátku románu je jistý spisovatel K. zadržen v České republice kvůli svému šedesát let starému udání a posléze souzen. Tato část je bezesporu dílem autorovy fantazie. Není mi pouze jasné, jak by kdokoli mohl být policií zadržen pro něco tak chabého, jako jsou materiály na základě kterých byl Kundera před šesti lety nařčen časopisem Respekt (potažmo historikem Adamem Hradílkem a novinářem Petrem Třešňákem) a které jsou totožné s románovými důkazy vůči K. Rovněž autorova představa pomyslného soudního procesu nemá se skutečným soudnictvím nic společného. Junova románová představa průběhu soudního procesu je úsměvná, je to vlastně jen zinscenovaný záštiplný lidový tribunál.
Obzvlášť postava státního žalobce by svými plamennými proslovy zahanbila i legendárního prokurátora Urválka. “Vážený pane předsedo, vážený senáte, chtěl bych poukázat na jeden neoddiskutovatelný fakt chování pana obžalovaného, který napovídá, že o svém provinění velmi dobře ví. Jak víme, pan obžalovaný opustil svou vlast, nehlásí se ke svému národu, například si ani osobně nepřevzal státní vyznamenání, když už přijede, tak inkognito, blokuje české překlady svých knih a přestal psát v českém jazyce. Řeklo by se dobře, žil odloučený ve Francii, bez možnosti návratu, změnil jazyk. Ale on napsal první román ve francouzštině až v 90. letech! V době, kdy zmizela hraniční bariéra, staví svou vlastní. Je tedy legitimní se tázat: Co za tím zatracením rodné země stojí? Není to snaha vytěsnit vinu z minulosti? Zapomenout na provinění, kterého se v mládí dopustil?” Tohle lze jen stěží považovat za ukázku anotací zmiňované autorovy fantazie, spíš jde o ukázku ztráty soudnosti.
Jun se sice formálně snaží napodobit Kunderův styl, jenže jedna věc jsou dílčí nápady a druhá věc je jejich literární zpracování. Kniha totiž selhává už na úrovni řemesla. Autorovi chybí cit pro jazyk i vhodnou volbu slov, jakoby se nutil do stylu, který mu není vlastní. Anotace slibuje lehké čtení, ale ono je to díky krkolomným slovním spojením naopak čtení velmi obtížné. Přesnější by bylo označit text za povrchní a jalový, což je něco zcela jiného, než se nám nakladatel snaží vsugerovat.
Části knihy věnované postavě Michala, nejspíš autorova alter ega, patří mezi nejosobnější části knihy, stejně jako Kundera i Jun zde vstupuje do svého románu. Budoucí spisovatel Michal/Jun se cítí být spřízněný se spisovatelem K., přestože není jasné proč. Těžko si představit dva odlišnější světy než ten Kunderův a Junův. Kunderův autorský styl je odrazem jeho inteligemce, osobnosti, postojů, vzdělání, koncepčního uvažování atd. Je za tím mnohem víc, než je patrné na první pohled a myslet si, že jde jen o intelektuální cvičení, které lze s trochou sebedůvěry imitovat zpoza korporátního ředitelského stolečku, svědčí o naprostém nepochoponí fenoménu Kundery. Právě tady vidím zásadní pochybení nakladatelství. Pokud chybí sebereflexe autorovi, pak by alespoň neměla chybět lidem v knižní branži.
Navíc kniha selhává v tom nejdůležitějším, tedy jako svébytný komentář ke Kunderově kauze. V argumentech, které autor ve smyšleném procesu uvádí se nedostává ani na úroveň informací, které byly zveřejněny již před šesti lety. Jun nedokázal přinést nic nového, řadu faktů a argumentů vynechává, jeho osobní myšlenkový přínos je nulový. Což je zvláštní u někoho, kdo se podle všeho cítí být bytostným intelektuálem. Jun de facto udělal stejnou “práci” jako Hradilek s Třešňákem: přiklonil se k verzi, která mu z nějakých důvodů vyhovuje a vše ostatní ignoruje. Peheho šest let starý článek dokázal na několika řádcíh sdělit víc a nesrovnatelně inteligentněji než Jun svým třísetstránkovým románem nyní.
Kromě přehlížení nevyhovujících faktů má Junův román a Hradilkův článek ještě jedno společné: jak nakladatelství Labyrint, tak časopis Respekt využili/zneužili osobu Milana Kundery jako marketingový tahák. Na den (před šesti lety), kdy vyšel Hradilkův text, měl Respekt dlouhodobě plánovanou marketingovou akci a přestože část redakce Respektu tehdy byla proti předčasnému zveřejnění Hradilkova textu, většina redakce se údajně vyslovila pro zveřejnění. Kunderovo jméno zaručovalo pozornost.
S obdobným marketingovým nápadem přišlo nyní i nakladatelství Labyrint. Ještě před zveřejněním proběhla médii zpráva o Kunderových výhradách k vydání románu. Nakladatelství poslalo Milanu Kunderovi obálku, na níž byla jeho stará fotka z návštěvy Paříže a anotaci románu: “Světově proslulý spisovatel K. je zatčen při poslední návštěvě rodné země a souzen za údajné šedesát let staré udání”. Jiří Peňáz zprávu o Kunderových výhradách komentoval následovně: “Odhadujeme, že na románu, který jsme ovšem nečetli, je nejzajímavější, že Kundera byl proti. Tedy aspoň to tvrdí nakladatel. Kdyby byl pro, nebylo by to zdaleka tak přitažlivé. Spisovatelův nesouhlas si proto nakladatel předem pojistil, k čemuž ani nepotřeboval moc invence. Vypadalo to přitom férově a snaživě. Uděláte něco, co ho naštve, pošlete mu to, on se opravdu (nebo stačí, že údajně) naštve a vy slavně sdělíte, že se dotyčný naštval. Pozornost je zaručena.”
