Podle článku z blogu Vladimíra Justa ODCHÁZENÍ A ČESKÁ MEDIÁLNÍ PAVLAČ odhalila premiéra Havlova filmu Odcházení žalostný stav české kritiky. S tím lze naprosto souhlasit s podoknutím, že se to v prvé řadě týká právě osoby p. Justa.
S potěšením kvituji, že osobně spadám, dle autorova vyjádření v úvodu jeho článku, do „léta nevybírané žumpy samozvaných šaldů-internautů“, ale těm autor věnuje pouze tento přezíravý odsudek, aby svou pozornost následně upřel na oblast „vyšší“ kritiky, tedy té ze seriózních deníků. Konkrétně pak na recenzi Kamila Fily, která mu (stejně jako Janu Rejžkovi) evidentně nejvíc leží v žaludku.
Z celkové reakce pana Justa mi vyplývá, že podstatou jeho rozhořčení je fakt, že Kamilu Filovi se nelíbil film, který se jemu naopak líbil. Co mě osobně zaujalo, je rozdíl ve způsobu jakým oba kritici film analyzují a jakým komunikují se svými čtenáři.
Ve svém blogerském profilu nás Vladimír Just oslňuje přehršlí akademických titulů, profesních úspěchů a seznamem publikací. Jako by předpokládal od čtenářů svého blogu respekt nikoli z titulu pronikavosti úvah jež budou následovat, ale již z pouhého titulu své osoby. Poté co v úvodu článku označí soudy svých kolegů za „nevzdělané, tupé a slabomyslné“ nás ujistí, že mu nevadí odlišný názor kolegů, ale údajně „nulové umění svůj soud zargumentovat“. Absurdní tvrzení, vzhledem k tomu, že právě Just sám žádné argumenty nepředkládá, ale pouze z patra káže.
Pokud se někdo opravdu pokouší argumentovat, je to právě Fila, jehož text je otevřený, nic nevnucuje a nechává na čtenáři, jak si bude jeho argumenty interpretovat a kolik si z něj dokáže odnést. Vladimír Just si toho příliš odnést nedokázal. Zcela mu unikl celkový smysl textu, zato se soustřeďuje na několik podružných výroků, které mu nejvíc vadí a které dezinterpretuje a překrucuje jejich smysl takovým způsobem, aby je mohl následně podrobit zdrcující kritice a nabídnout svůj (rozuměj „správný“) pohled na věc. Tak například Filovu úvahu zpochybňující schopnost poetiky absurdního divadla postihnout problémy současnosti, vyvrací Just tímto názorem: „Bylo mnohokrát řečeno, že absurdita je realitou dneška.“ A basta fidly. A kde je, prosím, ten argument? Místo aby Just zpochybnil Filovy argumenty, útočí pouze na samotné konstatování silou své domnělé autority.
Je vůbec zajímavé, jak vydatně se Just zaštiťuje odvoláváním na jiné nezpochybnitelné autority, když např. tvrdí, že „Havlova absurdní poetika vyčpěla asi stejně, jako vyčpěl Shakespeare, Kafka nebo Ayschylos“. Při vší úctě, Václav Havel není ani Shakespeare ani Ayschylos a navíc i zmíněné velikány vnímáme v dobových souvislostech. Stejně tak pochybná je úvaha Justa nad Filovým výrokem, že film Odcházení „nenavazuje na žádné trendy“. Just opět pateticky křísí klasiky: „Na jaké trendy proboha navazuje Rembrandt, Švankmajer, Váchal, Vachek?“ My všichni na něco navazujeme, protože jsme se narodili do určitého společenského pohybu, používáme určitou řeč, znaky, sdílíme určité kulturní vzorce. I Václav Havel navázal svou divadelní tvorbou na poetiku absurdního divadla a zmíněné výtky recenzentů patří skutečnosti, že Havel při filmování pomíjí odlišné možnosti filmové řeči a drží se té divadelní.
„Další absurditou jsou námitky, že ODCHÁZENÍ není vlastně žádný film. Co to tedy je, line-li se to na nás z plátna a oslovuje nás to, občas nás to rozesmává, občas štve a občas (například v závěru) emotivně dojímá, ba přivádí k nadšení?“ ptá se Just. Odpověď je jednoduchá: nikoli nezbytně. Je snad filmový záznam divadelní inscenace nebo opery filmem jen pro to, že se na nás cosi line z filmového plátna? Smysl filmového média spočívá v jeho specifických možnostech vyjádření, kterými se liší od divadla, literatury a jiných uměleckých forem. Pokud je režisér nevyužívá a deklasuje filmové umění na pouhého přisluhovače jiné umělecké formy (v tomto případě divadelní), je zcela oprávněné tvrzení, že takový film není filmem. A v tom spočívá podstata odmítnutí filmu Odcházení filmovými kritiky a to jsou ty nuance, které mediálnímu kritiku Justovy v šíři jeho záběru zcela unikají.
