Když se Miloš Zeman před časem rozhodl restartovat svou politickou kariéru, kterou na několik let přerušil duchovním usebráním v lůně nezkažené přírody Vysočiny, při triumfálním návratu do politiky jej provázel starý a věrný apoštol Miroslav Šlouf.
Po letech duchovního zrání nastal čas sestoupit mezi prostý lid a nezištně se podělit o svou nabytou moudrost. A rovněž ztrestat staré křivdy. V rozporu s duchovními tradicemi nebyl ovšem v následujícím příběhu zrazen Mistr, ale jeho věrný apoštol.
Miloši Zemanovi za léta v ústraní zřejmě uniklo, že atmosféra na domácí politické scéně se změnila a jeho důvěrník Miroslav Šlouf se stal během prezidentské kampaně trnem v oku. Objevit se za daných okolností s Miroslavem Šloufem po boku, bylo jako dráždit býka červeným hadrem. Když se Šlouf dostavil mezi prvními poblahopřát Zemanovi k vítězství, na kterém měl bezesporu lví podíl, zvedla se vlna kritiky a Zeman zareagoval jako politik a od Miroslava Šloufa se jidášsky odvrátil.
Do té doby byl Miroslav Šlouf Zemanovým stínem, který posléze získal negativní věhlas především díky nejčtenější české próze posledních dvaceti let, záznamům policejních odposlechů v podání Jaroslava Kmenty, Kmotr Mrázek. Byla to právě vekslácká popstar, kdo národ náležitě peprně poučil o významu Miloslava Šloufa pro dosavadní kariéru bohorovného strejce Miloše Zemana. Právě díky němu se Šlouf proměnil v očích veřejnosti v temný našeptávající stín rozšafného epikurejce z Vysočiny.
Dnes je zjevné, že největší chybou znovuzrozeného Miloše Zemana zřejmě bylo, že svého spolehlivého přítele Miroslava Šloufa, pochybné pověsti, přesto však s nepochybným rozhledem a svérázným pojetím stavovské cti, vyměnil za bezskrupulózní pochlebovače Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého, kteří neuměli a zřejmě ani nechtějí zvládat Zemanovy vrtochy tak, jako to uměl Miroslav Šlouf. Při pohledu na současný Zemanův sestup a pád, tak v prvé řadě jednoho napadá: tohle by se za Miroslava Šloufa, blahé paměti, nemohlo stát!
Kdyby příběh Miloše & Miroslava sepsal romanopisec, právě nyní nastala ta správná expozice pro uvedení starého přítele na scénu, aby laskavou radou pomohl svému nevděčnému kumpánovi zachovat si alespoň zbytky důstojnosti. Ale to se nejspíš nestane, život není román, a tak nejpravděpodobnějším scénářem, který se rýsuje, je hysterické dovolávání se odchodu prezidenta z funkce (jakási petice už je na cestě) na straně jedné a zabejčené zakopání se na straně druhé. Tenhle kalich hořkosti budeme zřejmě muset vypít až do dna.
