V sobotní příloze Lidových novin vyšel velký rozhovor s Milošem Jakešem. Velký rozsahem, nikoli pronikavostí svých myšlenek, pochopitelně. Čekat od Miloše Jakeše cokoli, nad čím by se dalo zamyslet, by bylo scestné před třiceti lety, natož nyní.
Tak jsme se opět dověděli, že političtí vězni si za to mohli sami, že Gorbačov zradil a Stalin byl vlastně prima chlap. Člověk by se tomu zasmál, nebýt toho nepochopitelného rozsahu a exkluzivní pozice, obvykle vyhrazenou názorům a lidem, hodných pozornosti a to v deníku řadícím se mezi ty seriózní.
Každopádně je znát, že Jakeš se po letech otřepal a nebojí se plácnout na veřejnosti i to, co by si v době po sametové revoluci říct netroufal. Člověk, který jiným demokratické vyjádření upíral, si ho nyní sám užívá plnými doušky.
Jak se asi cítí lidé, které totalitní režim pro jejich názory a postoje vytlačil na okraj? A tím nemyslím jen odpůrce v undergroundu nebo podepisující Chartu 77, z nichž mnozí po listopadu dokázali své politické postoje společensky zůročit. Myslím tím především ty, kteří prokázali obyčejnou občanskou statečnost, o to obdivuhodnější, že byla prokázána v osamocení bez jakékoli podpory a projevu sympatií. Statečnost, která často připravila tyhle bezejmenné o slušnou práci a život, občas také o možnost mít vlastní rodinnu, takže dnes dožívají v ústraní s minimálními příjmy a minimálním životním standardem, vzdáleným důchodu a pozornosti, kterých se dostává Miloši Jakešovi. To poslední, co jim ještě zůstávalo, mohl být pocit zadostiučinění, že stáli na správné straně a že to všechno mělo smysl. Pokud vzali do ruky poslední víkendové Lidové noviny, dost možná o ten pocit právě přišli.
Nemá pochopitelně smysl to interview démonizovat, Jakešovi se zde nedostalo zas tak velkého porozumění a pokud by si přečetl komentáře pod ukázkami zveřejněnými na internetu, patrně by ho čekalo i pár bezesných nocí. Jde spíš o ty drobné nuance. Už samotný fakt, že rozhovor zveřejnil seriózní deník, umístěním a ve formátu, který ho staví na jednu rovinu s významnými veřejnými osobami svědčí minimálně o necitlivosti. Je to svým způsobem společenská rehabilitace onoho člověka i jeho názorů, byť by to tak nebylo zamýšleno.
Miloš Jakeš není žádný respektuhodný intelektuál s odlišnými postoji, ale obskurní figurka a pokud o něm prohlásíme, že je to hlupák, není to urážka, ale naopak jeho hlavní kvalifikace, díky které se stal generálním tajemníkem komunistické strany v době, kdy prohnaní aparátčíci vyklízeli pozice v předtuše věcí budoucích. Rozhovor s takovým člověkem nemůže být nijak objevný, jen únavný svou omezenou umanutostí.
Jediným smysluplným zdůvodněním existence takového článku může být snad recesistický smysl pro humor, ale o nějakém zasvěceném zákulisním vhledu nebo svědectví nelze hovořit. Je to pokleslá zábava ve stylu návštěvy cirkusového panoptika, kde se předváděly lidská monstra, nešťastné bytosti, které lidi odpuzovaly a fascinovaly zároveň. Miloš Jakeš je takový svého druhu Sloní muž a proto by neměl excelovat na předních stránkách seriózního deníku, ale spíš v rubrice bulvárního Blesku, někde mezi zázračnou dietou a dvouhlavým teletem.
