Žádnou reformu nedělejme, ať to celé zkrachuje a celou myšlenku státem garantovaných důchodů nechme odplynout do zapomnění. Každý ať je svého štěstí strůjcem i v této oblasti.
Mám jasný plán: Až budu v důchodu, budu žít ze svých úspor. Jenom nevím, co budu dělat tak už druhý nebo třetí týden. Ono se řekne, spořte si. Potom přijde inflace a máte po spoření. Jediný spravedlivý a inflaci odolný systém je ten průběžný. Jenomže to má dva problémy: Na jedné straně se nám hromadí důchodci a na straně druhé chybějí děti.
Původně byly důchody koncipovány jako vysoce nároková odměna pro zasloužilé, ale postupem času se ukázal býti zasloužilým každý, kdo se dožil patřičného věku. Navíc si to vzal na svá bedra stát, který se začal s těmi nejlepšími úmysly starat o blaho seniorů. A zřejmě víte, kam vede cesta dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Ukazuje se, že se budeme muset vrátit zase zpátky k původním důchodovým plánům a především z toho vynechat státní aparát.
Politici by měli sebrat všechnu svoji odvahu a říci těm mladým, kterým není ještě čtyřicet let: Milánkové, až do konce budete platit důchody všem starším, ale vy na důchod už zapomeňte. Berte to jako vyplácení odměny za to všechno, co pro vás ti starší vybudovali, za luxus, ve kterém teď můžete žít. A vám samotným zbývají dvě věci, jak se zajistit na stáří: Buďto si vychovejte si děti tak, aby vás na stará kolena mohli živit, nebo si pořiďte do důchodu dostatečnou finanční zásobu.
Původně jsem myslel, že by to nějak organizoval stát, ale všichni dobře známe, jak to dopadne. Pár lidí se na tom skvěle napakuje, bude to živit to rozsáhlý úřední aparát a manažery důchodových fondů atd. Děkuji, nechci! Nechme to na lidech samotných. Těm, co ještě není čtyřicet, těm zbývá dost času mít děti a řádně je vychovat, nebo peníze místo do dětí investovat do majetku se všemi výhodami a riziky. Státu nechme roli záchranné sítě, tam, kde to prostě selže. Takové nenecháme umřít hlady, nebo jít po žebrotě, jak to bývalo dříve zvykem, ale to je tak všechno. Na více peníze nebudou. A rozhodně sobecky nechci, když už jsem se léta uskromňoval a vychoval tři děti, aby moje děti platili důchody těm, kdo se rozhodli děti nemít. Říkám rozhodli nemít, ne nemohli mít, v tom je rozdíl. Každý ať je svého štěstí strůjcem.
