Malé děti a jejich kvantově fyzikální projevy III

Jakožto čerstvý a hrdý otec třetího potomka a též jakožto kvantový mechanizátor jsem se rozhodl sepsat stručný výčet kvantových paradoxů, s nimiž jsem se při péči o potomky setkal. Zatímco zde už píšu třetí pokračování, synátor si roste tempem přes 1cm za týden,  je naprosto bezvadný, směje se a povídá si s námi jazykem, kterému zatím nerozumíme. Negativní Casimirův efekt, laicky nazývaný prdíky, jej ale stále trápí, a tak mám při pochůzkách po bytě s potomkem na rameni čas zamyslet se nad dotazy čtenářů. Pro dnešní pokračování jsem vybral následující záhadu: Fenomén malé postele

Hypotéza kvantově neurčitá

Zřejmě to znáte sami: Nezáleží  na velikosti postele a velikosti dítěte, pokud s ním budete spát v jedné posteli, bude vám ta postel malá. Vysvětlení tohoto jevu ale není vůbec jednoduché. To první se opírá Heisenbergův princip neurčitosti vztažený na děti. Před druhou světovou válkou se tento fyzik snažil, ale marně, určit zároveň polohu a hybnost částice. Vždycky dokázal změřit přesně jenom jednu nebo druhou veličinu. Proto ustanovil po něm pojmenovaný fyzikálního princip. Vzhledem k tomu, že s v roce 1932 v třiceti jedna letech věku došel pro Nobelovu cenu, tak mu to jeho elegantní řešení, jak se „vylhat“ z nesplnění zadání prošlo.

Ale zpět k tomu, co je pro nás důležité, tedy naše děti. Heisenbergův princip neurčitosti u dětí funguje následovně: Čím přesněji víme, kde děti jsou, tím menší jsou naše  znalosti o tom, co právě dělají a naopak. Když v noci poměrně přesně víme, že dítě spí (pokud by nespalo, vzbudilo by i nás), potom musí být údaje o jeho poloze nutně nepřesné. V podstatě dokážeme říci, že spí na celé ploše postele, vyjma jejích okrajových částí. Není potom divu, že nejeden rodič spí na boku zalomen v rohu lůžka.

Pokud ovšem ve snaze se trochu pohodlně natáhnout určíme přesně polohu našeho potomka, obvykle ho tím probudíme se všemi důsledky z toho plynoucími. Především to  většinou bývá cesta na záchod, žádost o pití, jídlo, světlo a pohádku a to vše v různých kombinacích. Zasloužilého rodiče snadno poznáme podle toho, že se vyspí i v polohách,  provozovaných obvykle pouze zasloužilými jogíny kdesi vysoko v indických horách. Zkušený rodič je k rozpoznání podle toho, že raději spí vedle postele na zemi.

Hypotéza spánkového prostoru

Existuje ale ještě druhé možné vysvětlení tohoto fenoménu, opírající se o teorii pole. Je totiž dost dobře možné, že spící dítě je možno charakterizovat jeho střední polohou (tedy uprostřed postele, obvykle napříč) a polem, které ve spaní vyzařuje. Toto pole potom deformuje spánkový prostor v místnosti podobně, jako deformuje gravitace prostor normální. Čím blíže ke spícímu mazlíkovi, tím prudší má toto pole spád.

Zní to složitě, ale zkuste si představit důlek nebo jamku uprostřed roviny, jako je třeba důlek na kuličky, vy movitější třeba golfovou jamku na greenu. Co se octne za hranou, to se skutálí dovnitř. Co leží přes hranu, je zlomené nebo aspoň ohnuté a stěží jde narovnat (to se mi na mysl vkrádají moje pocity v oblasti zad z takto strávených nocí, ještě než jsem začal raději spávat na zemi).

Proto má spící rodič tendenci zaujmout pozici mimo důlek, což u postelí normálních rozměrů nejde, nebo tak, že si lehne na vrstevnici, aby byl jenom ohnutý a ne zlomený. Obvykle potom spí v polohách zmiňovaných v předchozím odstavci. Otázkou je, jestli i dospělý rodič kolem sebe šíří spánkové pole. Osobně jsem nakloněn tomu, že ano, minimálně jsem ve svém životě pár takových osob potkal. Potom při nevhodné konfiguraci soustavy spící rodič – spící dítě dojde k prudké a hluboké deformaci spánkového prostoru (něco jako když zkřížíte dva dráty pod proudem a vznikne zkrat). Výsledkem jsou spánkové poruchy vedoucí probuzení obou, doprovázené cestou na záchod, žádostí o pití, jídlo, světlo a pohádku a to vše v různých kombinacích.

Ve fyzice každý podobné působení zprostředkovává nějaká částice, u elektromagnetického pole je to elektron, u gravitace graviton. Proto teorie spánkového prostoru ke svému potvrzení potřebuje objevení částice, která působení zprostředkovává, tedy sleeptonu. Nezbývá nám než vyčkat, až fyzici zase nahodí Velký urychlovač (Large Hadron Colider) a za dlouhých nočních služeb někdo usne u rozdělaného pokusu. Spánkové pole a sleeptony pak budou jistě interagovat s uspořádáním jeho pokusu a výsledek se dostaví. Doufejme, že to nebudou zase svádět na temnou hmotu a energii, jak mají v oblibě, když se vesmír nechová, jak by měl.

O tom, že sleeptony nějak interagují s elektromagnetickým polem nemůže být žádných pochyb, protože jenom tak jde vysvětlit, proč se krávy, jeleni a srny na celém světě pod širým nebem spí hlavou na sever. Jejich spánkové pole interaguje s magnetickým polem země. Pokud tomu nevěříte, mrkněte se na satelitní fotky na Google.

Závěrem

O tom, která z hypotéz je pravdivá (pokud vůbec některá) rozhodnou další výzkumy. Jisté světlo by samozřejmě do problému mohlo vnést větší počet měření, protože kvantová fyzika je ze své podstaty statistická a z rozložení rodičů a dětí na společném lůžku by potom šlo odvodit i rozložení pravděpodobnosti a jiné matematická pravidla, proto bych rád požádal všechny rodiče, kteří mají podobné zkušenosti o zaslání jimi naměřených dat, jako jsou rozměry potomka a rodičů (výška, váha, věk, délka spánku), rozměry postele a její orientace vůči magnetickému severu. Rád bych se zaměřil na nejjednodušší konfiguraci soustavy – nejlépe jeden potomek a jeden rodič na čtvercové posteli s čelem orientovaným přesně na magnetický sever s odchylkou do 3°.

Předem všem děkuji a přeji všem rodičům hodně radosti s jejich ratolestmi.