Složil jsem Bobříka odvahy. Na záchodku v gaybaru.

Před několika lety to u nás ve firmě měla „pod palcem“ žena, která prosazovala zvláštní pravidlo při výběru zaměstnanců. Když měla možnost volit mezi gayem a negayem, vždy vybrala gaye. I když měl horší vzdělání, menší praxi či jiné nedostatky. Mohlo by se zdát, že to byla jakási forma pozitivní diskriminace, ale tak to opravdu nebylo. O to jí nešlo, na to byla příliš sebestředná. 

Tvrdila, že gay je dokonalý tvor, neboť je to vlastně žena (citlivá, pečlivá a dochvilná) v mužském těle, které svému nositeli umožňuje logický a pragmatický pohled na věc. Pomalu ale jistě ve firmě  pracovalo asi 20 lidí: 7 chlapů, 8 žen a 5 gayů.

U nás chlapů, pracujících ve firmě již několik let, to samozřejmě ze začátku vyvolalo odpor. Dostali jsme se do menšiny v zásadních rozhdnutích, jako bylo sklopené či zvednuté prkénko, pravidelné mytí šálků od kafe atd.… No neměli jsme to jednoduché, a když už bylo nutno s gayi spolupracovat, neslo se to po každé tak trochu v utahovacím duchu. Ti to ale snášeli s noblesou. Šéfová si servítky nebrala a tak byly běžné scény typu: „ Nazdar, za kým jdeš?“ „Za Honzou.“ „A ty si taky buzna?“ Což většinu lidí zaskočilo, ale pak jim bylo gayi vysvětleno, že ona to tak nemyslí a že si na to musí zvyknout, když je chtějí v práci navštěvovat. A tak se slovo „buzna“ stalo pravidelnou součástí všech našich životů. „Ahoj buzny“, „Čau heteráci“ neslo se denně kancelářemi.

Tak nějak postupně jsme si na to soužití zvykli. Mělo to i svoje výhody. I když uklízečka do firmy chodila jenom dvakrát týdně, vždy bylo všude uklizeno, kafe bylo vždy uvařeno a dokonce jste ani nemusel opláchnout šálek před tím, než jste si to kafe do něj nalil. Když jste chtěl použít k nějakému účelu talířek, nemusel jste z něho oškrábat včerejší zaschlé zbytky jídla a podobně. No prostě silná „negativa“, jako třeba, že to tam všechno strašně vonělo, byla vyvážena silnými pozitivy.

Kámen úrazu ale nastal, když se demokraticky hlasovalo o tom, kde se bude konat loňský vánoční večírek, na kterém byla účast povinná.  Gayové vyhráli. To bylo radosti. Jaká pak diskriminace menšin! Diskriminace se konala, ale pro majoritu!

Nadešel den D a gayové si z nás celý den dělaly legrácky. Jestli jsme si už doma připravili na večer čisté spodní prádlo, jestli už máme vyžehlenou košilku a obtáhnuté džíny. Že je budeme na večer potřebovat. No nijak nám to neulehčovali, co si budeme povídat.

Večer, jsme se staženými půlkami vešli do gaybaru. Silně jsem držel manželku za ruku, abych všem přítomným zdůraznil, že k nim nepatřím. Že moje orientace je jasná a nehodlám na ní nic měnit. Moje žena byla z celé akce naprosto nadšena, neboť se všemi gayi z mé práce se postupně seznámila, občas s nimi zašla na nákupy, občas na drink do Friends. Beze studu všem vykládala, že jsou boží a že je prostě miluje.

Vzhledem k tomu, že jsem byl v podniku tohoto typu poprvé, byl jsem zaskočen dvěma věcmi. Za prvé bylo zde nečekaně hodně normálních, heterosexuálních žen a za druhé nad barem visela obrazovka, kde hrál sportovní kanál. Zrovna tam dávali skoky do vody.

Po pár pivech jsme se všichni uvolnili, vše probíhalo v pohodě, žádné konflikty, žádné balící pohledy od jiných gayů, prostě nic. Naprostá pohoda. Po čase jsem se odvážil i vstát ze svého místa a vzdálit se od manželky více než na jeden metr a tak jsem zašel na bar, pro další rundu. Jak jsem tam čekal, krátil jsem si čas sledováním sportovního kanálu, tedy skoky do vody. Zdálo se mi, že toho skokana vidím už asi popáté, ale nepřipisoval jsem tomu žádný význam.

Nějak jsem se zakoukal a barman na mně hulákal, že mi jakýsi pán z druhé strany baru posílá drink. Na něm byl přilepený papírek, na kterém stálo: „Hezký vohoz, cukrouši“. Nejdřív jsem se zděsil a trochu i naštval, ale povzbuzen několika pivy jsem požádal barmana o tužku. Na papírek jsem dopsal: „Jsem na ženy, ale dík J“ a poslal po barmanovi zpět dotyčnému. Ten se usmál, pak vtipně protáhnul obličej, z jeho úst jsem odečetl „škoda“ a šel jsem zpět s další rundou ke stolu.

Tam jsem popisoval právě prožitý zážitek, pravda trochu mne u toho mrazilo na zádech. Záhy jsem byl ale osočen, že zjevně nemám dostatečné znalosti z pole gayů. Nezůstávalo mi nic jiného, než přisvědčit na souhlas. A tak mi partner mého kolegy začal vyprávět, že v gaybarech se sportovní kanály opravdu nepouští. Že málokterý gay je sportovec a když sportuje, tak jenom proto, aby se mohl v létě pyšnit svými kostkami na břiše. Že to, co běží na obrazovce, není přímý přenos z televize, ale DVD, na kterém jsou vypálené právě pouze skoky do vody, neboť pro gaye je to prý velmi sexy a vzrušující dívat se na skoro nahé vyrýsované mokré mužské tělo. A že tím, že jsem se kvůli své nedbalosti a neznalosti dlouho zadíval na sexy chlapy, kteří skáčou do vody, jsem nevědomky vyslal špatný signál o své orientaci. Proto ten drink. Pán si totiž myslel, že patřím k nim, jen jsem si doma zapomněl duhovou vlajku.

Kolegy to i přes můj nesouhlas pobavilo a jeden z nich řekl:  „Kašli na to Martine, vždyť je to sranda. Radši pojď se mnou na záchod složit bobříka odvahy! Samotnému se mi tam nechce!“ Trochu jsem se podivil nad touto žádostí, neboť jak je známo, společné močení patří spíše k úchylkám žen nikoli mužů, ale vstal jsem a šel s ním. Ještě pořád mi nedocházela hláška o tom bobříku, ale hned jak jsem vstoupil za práh toalet, jsem pochopil. Bylo jich tam asi pět. Všichni načančaní, nagelovaní, navonění. Musí se uznat, moc hezčí. Když nás viděli, jak se tam potácíme k mušlím, nahodili profesionální úsměvy a jeden z nich se ke mne otočil a dosti tenkým hláskem prohlásil. „Tam nechoď, ta je rozbitá.“. „Díky.“ Řekl jsem a zdatně bez zaváhání jsem změnil směr. Močení proběhlo v klidu, nikdo nic víc neřekl, nikdo na nás necivěl a já měl pocit, že složení bobříka odvahy bylo podstatně lehčí, než se zpočátku mohlo zdát.

A tak se stalo, že moje bývalá šéfová bez toho, aby si to uvědomila, změnila pohled sedmi heteráků na gaye. Ten večer se stal legendární. Bohužel pro mne, hodně dlouho mi trvalo zbavit se od svých kolegů (homo i hetero) přezdívky „cukrouši“, ale teď je to už, díky bohu, bavit přestalo.

Po čase šéfka odešla pracovat do jiné firmy.  Teď už nám šéfuje zase chlap. Poslední z gayů, který nevydržel jeho narážky (i když nikdy neobsahovali urážlivé slovo „buzna“) odešel asi před půl rokem.  Gayové byli nahrazeni výrazně muži „mačovského“ typu. A tak nás už nikdo nebuzeruje za zdvižené sedátko na WC, které jsme zapomněli sklopit, opět seškrabujeme oschlé jídlo z talířů a permanentně si do hrnku nemáme co dolít, neboť káva došla a nikdo jí neuvařil. Také produktivita práce je horší, než byla před tím. Možná proto, že se méně smějeme, že si nemáme z koho dělat legraci (v dobrém slova smyslu). Tak nějak se z naší firmy vytratila dobrá nálada. A s tou jde přece všechno lépe.

Řeknu Vám, heteráci, s těmi gayi to bylo asi lepší. Pestřejší a zábavnější. A také díky nim i moji kolegové pochopili to, co já jsem věděl již dávno. Že občas se vyplatí předsudky k jakýmkoliv menšinám nechat doma a přijít jen tak, „naostro“, pak ten svět má přece jen více barev, než jen černou a bílou...