„Paroubku! Když zmizíš, budeš zmizelej. Nebo Tě zmizím já!“

Jakou roli v našich životech  mají média? Jaká je jejich síla a jak moc ovlivňují naše chápání, myšlení a rozhodování? Jsou média schopna „zmizet“ jedince z povrchu zemského tak že „bude zmizelej“? Když Paroubek a jeho božský syndrom vládnuli naší zemi, byl jsem každý den popuzen jeho výroky, činy, jeho chováním. Jako pravicově orientovaný občan jsem se ale vždy snažil akceptovat hlas většiny, a neboť věřím v životní princip sinusoidy, snažil jsem se brát toto období jako obdobím „dole“, po kterém ale přijde opět období „nahoře“.  Je naprosto vyloučené, aby sinusoida jedince kopírovala sinusoidu vládní garnitury. Tyto spolu vůbec nesouvisí neboť měřítko člověka a státu jsou na zcela jiné stupnici. Přece mi ale toto dolní pojetí vlády za doby Paroubkova výsluní tak nějak pomáhalo vstát a zabývat se životním cyklem každodenních rituálů. 

Nevím jak u Vás, ale u nás v Praze byla situace mezi mladší generací v tomto období poněkud zvláštní. Po internetu se šířily zesměšňující obrázky Paroubka, kreslené vtipy, parodované slogany a hesla, či poupravené výroky jeho samotného. Vyráběla se „protiparoubovská“ trička, nálepky, odznaky, plakáty atd… Metro bylo olepené heslem „PLNOU PAROU BACK“, vznikli www stránky „antiparoubek.cz“ na autech se nosily symboly s jeho přeškrtnutým obličejem, v létě se nosila trička, kde byl zobrazen jako voják v ruské zbroji, či v revolucionářském motivu a la Che Guevara. Dá se říci, že u málokterého politika si grafici a kresliči nechali tolik záležet na jeho antireklamě, jako právě u Paroubka. Sám jsem si pořídil odznáček, který jsem měl připnutý na kabátě, abych vyjádřil i veřejně nesouhlas s jeho politikou.

A tak když padla Paroubkova vláda a nastoupila po ní vláda pravicová, byl u mladých Pražanů vidět jakýsi pocit vítězství. Měli pocit, že jejich snaha nebyla marná, pocit, že pomohli ke změně, že pomohli nastartovat něco dobrého. Mnoho z aktivistů výměnu vlády brali jako vítězství demokracie, jako přesvědčení, že bude lépe.

Když Paroubek odešel z ČSSD a v roce 2011 založil novou politickou stranu LEV, většina jeho odpůrců neskákala radostí. Jeho neúspěch v krajských volbách je ale opět uklidnil a vše šlo dál. Po Paroubkovi jakoby se slehla zem. Zmizel z televize, zmizel z rádií, zmizel z tištěných periodik a také z internetu. Člověk by si mohl myslet, že to už nadobro zabalil a jeho politický ohýnek po posledních neúspěších navždy uhasl.

Ani ne před měsícem jsem se dočetl, že poslanec Paroubek byl ze všech nejaktivnější a vznesl na vládu 114 interpelací. Pak jsem krátce zahlédl titulky a jeho fotku, když jeho manželka přišla podpořit k soudu Ratha a pak teď, že nebude kandidovat v říjnových volbách. Jinak nic.

Přesto, že jsem naprosto „antiparoubkovec“ a jsem nesmírně rád, že je dnes tam, kde je, jeho vymazání mi tak nějak z principu vadí. To, že ho nechali zmizet a teď je „zmizelej“ (jak praví věta z kultovního filmu Pulp Fiction), není dle mého názoru ukázkou jeho neschopnosti, ale ukázkou schopnosti novinářů a médií. Ale i když ho nemám rád, nemohu Paroubkovi upřít, že byl velice výraznou osobností české politické scény. Nutí mne to zamyslet se nad tím, jak je možné, že jeho hvězda, obdivovaná tolika jeho zastánci, vyhasla? Proč ho lidé nevolili? Proč má v průzkumech veřejného mínění jeho strana LEV tak malé preference? Jakou roli v tomto procesu reálně hrají média? Jaká je jejich síla a jak moc ovlivňují naše chápání, myšlení a rozhodování? Jsou opravdu schopna „zmizet“ jedince z povrchu zemského tak že „bude zmizelej“?

Té odpovědi se tak trochu bojím. Zdá se mi, že ta síla je enormní. Větší, než si kdo z nás uvědomuje. Jsme snad pouze loutkami ovládanými každodenní masáží redaktorů a novinářů, kteří nám diktují, co si máme myslet? Po kouskách a nenuceně nám vštěpují do hlavy obrysy obličejů na straně dobra a na straně zla. Ano, já vím, každé periodikum tvrdí, že objektivita a nestrannost je jeho priorita číslo jedna. Je to ale vůbec možné, když periodikum je tvořeno pouze z lidí? Lidí myslících a tedy z logiky věci lidí s určitými životními či politickými preferencemi? Je tvořeno z novinářů, i když snažících se být jakkoliv objektivní, přesto majících svůj názor, personifikujících dobro i zlo dle svého osobního přesvědčení. A oni, bez ohledu na to, zdali vědomě či nevědomě, nám tyto svoje preference a personifikace denně servírují na stříbrném podnosu. Jsme ještě vůbec bez jejich pomoci schopni odlišit jehněčí od vepřového? Jsme sami schopni určit tvář dobra a zla?  Kdyby se dnešním dnem, jako mávnutím čarovného proutku, změnil systém propagace a reklamy před volbami a každá politická strana by měla rovně přesně určený stanovený čas na prezentaci svých idejí, názorů a programu v každém médiu v ČR, byli bychom se sami schopni rozhodnout, koho chceme volit? Byli bychom schopni vůbec normálně a správně žít? Nebo si nejdřív musíme přečíst, co je normální a správné a teprve pak podle toho žít svůj život?