Když Japonec ztratí tvář, vezme si život. A co Tomio Okamura?

Je Tomio Okamura spasitel Čechů, nebo je jeho Úsvit jenom dalším soumrakem nad českou politickou scénou? Jaký je jeho reálný přínos české politice? Je populismus, tak často mu vyčítáván, vodou na jeho mlýn, či mu opravdu záleží více na druhých než na sobě samotném. Může radikálními názory dosáhnout více, než bezduchého oslavování jeho osoby masou nikdy nespokojených Čechů? 

Po přečtení volebního programu politického hnutí Úsvitu nové demokracie pod vedením Tomia Okamury můžeme nalézt téměř 100% shodu s názory a postoji prezidenta Zemana, jako například: prokázaní původu nabytého majetku, případně jeho zabavení, snížení sazby DPH, podpora přímé demokracii, podpora zavedení institutu referenda dle švýcarského modelu, projev velice malé tolerance vůči alternativním náboženstvím bez ohledu jejich rozšíření ve světě a další. Podobnost čistě náhodná se Zemanem je také v obhajobě socialistickým principů, snahou stát se hlavou státu, ale také v nevysvětlitelných finančních zdrojích na podporu prezidentské kampaně. Snad jen s jedním rozdílem. Jednomu se podařilo ošálit národ více, než tomu druhému.

Je pravdou, že Úsvit si do programu navíc připsal další oblíbené populistické téma romskou otázku, čímž tak trochu kopíruje radikální politické postoje politika Jiřího Čunka, jehož šíp slávy vyletěl rychle nahoru právě ve Zlínském kraji, a i když měl v průběhu své politické kariéry několik skandálů, všichni si ho pamatují hlavně jako Čunka, který vystěhoval Romy ze svého okresu a následně prohlásil: „Já čistím jenom od vředů. To dělají lékaři taky.“ Následně svoje prohlášení zmírnil, ale myšlenka již byla vyřčena.

A tak se nedá nezeptat. Čím to je, že můžeme nalézt takto silnou shodu v socialistických názorech od bývalého voliče ODS? Jak může dnes původem pravicový volič obhajovat původní lidový komunismus? Jedná se o tak radikální změnu názoru a přesvědčení, či obratnou reakci na veřejné mínění národa vyplývající z průzkumů nezávislých agentur a jeho odklon od pravicové politiky zpět k socialismu a v nemalé míře i ke komunismu? Není důvodem pouze malá nápaditost pro zvýšení svých preferencí a uchýlení se k papouškování toho, co jiným přineslo volební úspěch?

Nejsou snad tyto otázky zdviženým prstem pro každého voliče zamýšlejícího volit tuto stranu? Nepotřebujeme se zamyslet nad odpovědí ještě před tím, než hodíme lístek do volební urny? A když tak neučiníme, nebudeme se pak stydět za svůj hlas pro člověka ženoucího se pouze za mocí, nikoli za blahem našeho národa? Budeme natolik hloupí, že uděláme stejnou chybu dvakrát za sebou? Že opět sedneme jako mouchy na lep kazateli, který bez ohledu na to co si myslí, káže pouze to, co chceme slyšet?

Ať už je to jak chce, mám nemilý pocit, že Tomio Okamura  je jen jedním z dalších hráčů české politické scény, který se nestydí nahlas křičet primitivní názory s nádechem agresivity. Nikoli však proto, že jim sám věří, nýbrž proto, že je chce národ slyšet. Je to jeden z dalších po moci a obdivu toužících sebestředných jedinců, konající skutky bez ohlédnutí napravo, či nalevo.

A tak když jsem si přečetl poslední větu jeho článku „Japonské memento pro nás“, která zněla: „Naše cena není v tom, co máme, ale v tom co dáváme druhým.“, napadlo mne, že je možná škoda, že se povahou Tomio Okamura spíše „počeštil“, než potatil. Neuškodilo by, kdyby si vzal více hodnot i ze své druhé vlasti, ke které se hlásí. Ale kdyby tomu tak bylo, činy, které koná, by pro něj musely mít fatální následek. Protože když Japonec ztratí tvář, vezme si život. Ještě že má Tomio Okamura také českou krev.